Konečně přišla ta dlouho očekávaná chvíle, kdy jsem si mohla odškrtnout jednu z položek na svém bucket listu, a to trek Alta Via 1 v Dolomitech. Štěpánce jsme vymysleli prázdniny u babičky na které se moc těšila. Odjezd jsme naplánovali na pátek odpoledne s tím, že jsme dojeli zhruba do půlky cesty, přespali v autě a druhý den dorazili až...
Ráno jsem se vzbudila plná energie a těšila se na další den. Ucpaný nos mi trochu povolil a navíc jsem spala skoro devět hodin. Střídavě jsem k odchodu tlačila a popoháněla zbývající dva členy naší výpravy, kteří měli tempo unaveného lenochoda. Čekal nás výšlap ke známému oblouku Granattor – konečně jsme šli do hor!
Ráno jsem se probudila dost pomačkaná. I když jsem se snažila jít spát co nejdřív, abych se pořádně vyspala, necítila jsem se úplně fit. Ucpaný nos mě v noci pravidelně budil, a když ne on, tak mě Štěpánka buď kopala z postele, nebo se ke mně přitulila tak blízko, že mi funěla přímo do obličeje. Nebudeme si nic nalhávat –...
V pátek jsme chtěli jen lehčí program. Mně se naplno rozjela rýma a nebylo mi moc dobře, a i na Kubovi bylo vidět, že ho naše dovolená trochu zmáhá. Vybrali jsme proto výlet ke dvěma soutěskám – Raggaschlucht a Groppensteinschlucht.
Další den jsem nechala program na Kubovi, a ten rozhodl, že naplno využijeme Korutanskou kartu. Plán byl jasný: dvě lanovky na kopec Gerlitzen (1909 m), pak návštěva Affenberg Landskron – největšího výběhu s makaky v Rakousku – a nakonec hrad Burg Landskron s arénou dravců.
Štěpánce každý večer čtu nějakou pohádku, a kdysi jsem z knihovny donesla Heidi, děvčátko z hor. Štěpánka knížku ani neotevřela a hned zahlásila, že ji nechce číst. Trochu mě to tehdy mrzelo, protože mi Heidi přišla jako krásný příběh.
Letos jsme se rozhodli vyměnit přechod hor za trochu jiný typ dovolené. Aktivní jsme zůstali, jak je naším dobrým zvykem, ale zvolili jsme ubytování v penzion a každý den podnikali výlety po okolí. Štěpánka už je dost velká, občas ujde opravdu hodně, ale jsou dny, kdy se jí prostě nechce. Zhodnotili jsme, že horské přechody nám neutečou a že...
Když jsme v červnu začali řešit náš první společný trek bez Štěpánky, měli jsme několik kritérií. Hlavní bylo, aby to nebylo nic dlouhého – ideálně něco, co zvládneme za čtyři dny. V hlavě jsem měla představu Západních Tater, ale Kuba přišel s Karnskou hřebenovkou (KHW 403). Moc jsem si o tom nezjišťovala a rovnou souhlasila. Trek na hranici...
Sotva jsme se vrátili z rodinné dovolené v Rakousku, doma mi to začalo být zase malé. A protože na další dny hlásili pěkné počasí, rozhodla jsem se vyrazit se Štěpánkou na výlet. Súľov je docela známé místo mezi lezci – jsou tu krásné skály a cesty různých obtížností. S Kubou jsme tu byli kdysi dávno, ještě předtím, než se nám narodilo mrně....
Pomalu se blíží červen a s ním i naše rodinná dovolená. Kuba naprosto razantně odmítá jakýkoliv přechod se Štěpánkou "na těžko" a já po zkušenosti ze Slovinska vlastně taky. Přechody na těžko si se Štěpánkou raději absolvuju sama, a tak se společně snažíme vymyslet něco, co bude bavit aspoň trochu všechny. Ale jsem trochu bezradná, protože žádný z...
5:45 – puboši vylezli z křoví, začali si chystat snídani a povídat si. Super, dneska jsem chtěla vstávat brzy, ale takhle brzy zas ne. Byl to náš poslední den, takže nám zbývalo asi 7 km do vesnice a pak vlakem domů. Když jsem nakupovala zásoby jídla, nějak jsem zapomněla, že i poslední den na treku se snídá. Byla...
V 6 ráno budíček. Malí čertíci z vedlejšího stanu se začali probouzet a vesele to křičeli do světa. Asi by mi nevadilo vstávat dřív, ale v noci teploty dost klesly, venku byla ještě pořádná zima a z vyhřátého spacáku se mi prostě nechtělo.
Ráno bylo ve znamení mrholení. Štěpánce se nechtělo vstávat, a tak jsem si nejdřív nachystala snídani a čaj, v klidu posnídala, sbalila, co se dalo, a čekala, až se mrně probudí.
Ráno jsme měly hned několik možností, jak dojít do Strážného. Nejkratší varianta vedla po modré a dál po zelené turistické značce. Jenže se to na mapách tvářilo jako asfaltky – a představa, že budu celý den šlapat po asfaltu, se mi vážně nelíbila.
Ráno nám všechno nějak trvalo a nemohly jsme se vykopat k odchodu. Ještě jsme se stavily v obchodě, kde jsme vzaly čerstvé pečivo a nějaké dobroty na svačinu – a konečně jsme vyrazily.
Ráno jsem zjistila, že moje powerbanka se rozhodla odejít na věčné časy – bez rozloučení a varování prostě přestala fungovat. Tak díky. Zkusila jsem poprosila pár z Polska, jestli bych si mohla na chvilku telefon připojit k nim. Protože měli dvě powerbanky, nebyl to pro ně problém.