Holčičí víkend v okolí Starého Města

Od té doby, co jsem se vrátila do práce, jsem si pořádně nebyla schopná najít čas na to, abych někam vyrazila sama se Štěpánkou, jak jsme byly zvyklé, když jsem byla na mateřské. Vedlejším nežádoucím efektem výpadku našeho pravidelného výletování byl vznik naprosto iracionálního strachu, který nebyl založený na žádném reálném podkladu. Takový ten strach, na který se mě vždycky všichni ptali: "A ty se nebojíš takhle sama s malou?" Jediná správná odpověď vždy byla: "Čeho konkrétně bych se měla bát?" Na to jsem většinou nedostala odpověď. A najednou tu byl ten divný strach z ničeho konkrétního. Nejlépe bych ho asi popsala jako strach vyjít z komfortní zóny do určitého neznáma.

Přemýšlela jsem, kam bych s prckem vyrazila. Na nějaký přechod nebylo počasí úplně ideální a navíc mě ten iracionální strach trochu paralyzoval. Rozhodla jsem se ho tedy zbavit po malých krůčcích a vybrala jsem výlet směr Staré Město, kde jsme už kdysi s prckem byli a kde se nám moc líbilo. Našla jsem si docela levné ubytování v penzionu Pod Břesteckou skalou, kde jsme měly i snídaně formou rautu.

V pátek ráno jsem nás obě sbalila, nacpala věci do auta a vyrazily jsme směr Archeoskanzen Modrá. Měla jsem v plánu, že si tu zajdeme do skanzenu a koukneme na ryby. Předem jsem věděla, že tunel s rybami bude mít zaručeně úspěch. 

K našemu zklamání jsme u vchodu k rybám zjistily, že probíhají technické dny a je zavřeno. Vyrazily jsme tedy do skanzenu. Myslela jsem si, že to bude rychlá návštěva a ten den stihneme ještě další minivýlety. Jaké překvapení bylo, když opak byl pravdou.

U vstupu do skanzenu paní pokladní Štěpánce do ruky vrazila proutek a řekla jí, že si bude hrát na husopasku. Mně trochu tiším hlasem vysvětlila, že aktuálně mají všechna zvířata na volno a že husy jsou tak trochu megery a klovou, ale když bude mít holčička proutek, tak se k nám nepřiblíží.

Vyrazily jsme na průzkum starobylých obydlí. Štěpánku fascinovalo, jak se dřív bydlelo, do každého domečku potřebovala nakouknout, aby zjistila, jak to tam vypadá, a napjatě poslouchala všechno, co jsem jí vyprávěla. Sbírala slepičí peříčka jako dárek pro babičku. Nebojácně vylezla po žebříku na dřevěnou rozhlednu, čímž si zasloužila obdiv několika cizinek ve značkovém oblečení a s umělými nehty, kterým evidentně žebříky dělaly značné problémy.

Když jsme si všechno prošly a pomalu šly zpět k pokladně, Štěpánka si vzpomněla, že jsme ještě nebyly v Pokladnici, kde se vstupné platí zvlášť. Trochu jsem jí rozmlouvala prohlídku artefaktů s výkladem průvodkyně na 45 minut, ale nenechala se odradit. Koupily jsme si tedy vstupenku a šly si sednout do budovy, kde prohlídka začíná. Než prohlídka začala, Štěpánka si spokojeně svačila za zvuku mumlání modliteb, které se ozývalo kousek od nás ze zobrazení výjevu z pohřbu Metoděje. Vypadala docela spokojeně, tak doufám, že to v ní nenechá nějaké trvalé následky. 

Musím upřímně říct, že prohlídka i celý výklad byly velmi zajímavé a dokonce zaujaly i tak malého prcka, jako je ten náš.

Konečně nastal čas se pohnout z místa a my jsme zamířily k autu. Na oběd jsem vybrala restauraci Na Haldě, kde k restauraci mají i penzion, ve kterém jsme kdysi se Štěpánkou spaly. Kromě toho, že tady výborně vaří, mají i krásné velké dětské hřiště a výběhy s různými domácími zvířátky. 

V plánu po jídle byla ještě stezka Po stopách lovců mamutů, která je kousek odtud, ale Štěpánce se tak líbilo hřiště a trampolína, že jsem se rozhodla změnit plán. Dítě jsem nechala pořádně vyblbnout a pak jsme vyrazily už na penzion, kde jsme měly spát.

Ubytovaly jsme se v miniaturním pokojíčku s ledničkou, mikrovlnkou a varnou konvicí. Zašly jsme dolů do restaurace, kde jsme si obsadily jeden menší stůl. Štěpánka nejdříve vytáhla nějaké svoje tvoření, a když ji to přestalo bavit, dotáhla jsem Dostihy a sázky. Přemýšlela jsem, jak to co nejvíc zjednodušit, a nakonec jsem se rozhodla pro úplně ořezanou verzi, kdy jsme si v podstatě jen kupovaly koně a když někdo šlápl na koně toho druhého, musel mu zaplatit. Výherce byl ten, kdo nakoupil víc koní. Hra nás zabavila skoro na hodinu. Pak přišel už čas na večeři a hurá na kutě.

Na druhý den jsem si vymyslela menší výšlap kolem hradu Buchlov. Hned od penzionu vedou turistické značky a my jsme se po červené vydaly vstříc bahnu. Už po pár krocích mi bylo jasné, že čisté zpět na penzion určitě nedojdeme. Cestu do kopce jsme si zpříjemnily hrou na vlky (někdo řekne: "Slyším vlky," a všichni musí vylézt na něco, aby se nedotýkali země). Kolem hradu vede naučná turistická stezka, která je tvořena informačními tabulemi a sochami lesních zvířat. Potkaly jsme daňky, prasata, jelena s laní, muflony. Štěpánka ke svátku dostala dětský foťák, a tak si všechna zvířátka poctivě fotila, a když došly zvířátka, dokumentovala les, houby, kytky a všude přítomné listí.

Sezóna hradů tou dobou už skončila, takže hrad Buchlov byl zavřený. Trochu jsem doufala, že se budeme moct podívat aspoň na nádvoří, ale velká dřevěná brána byla pevně zamčená a nikoho nepustila dál. Dali jsme si rychlou svačinku pod hradem a pokračovaly jsme dál po zelené turistické značce. Ta nás vedla kolem kaple sv. Barbory a pak dolů k soše krásného jelena.

Po naučné stezce, kolem soch rodinky divočáků, jsme se napojily zpět na červenou značku, po které jsme došly zpět k penzionu. U penzionu jsme si chvilku pohrály na dětském hřišti a pak už šly do tepla.

Poslední den našeho holčičího dobrodružství jsme zahájily Stezkou po stopách lovců mamutů. Na stezce je vidět, že už funguje nějaký ten rok, a rozhodně by menší opravy uvítala. Ke stezce patří menší parkoviště, od kterého se jde cca 700 m na začátek stezky. Pěšinka je krásná a vine se mezi zahrádkami, vinicemi a poli.

Hned na začátku stezky jsem se ukázala jako mistr navigátor, když jsem radila nešťastnému tatínkovi s malou holčičkou, který bloudil a nemohl přijít na to, kudy stezka vede. Stezka většinu času vede lesem a najdete tu, tuším, 11 stanovišť s naučnými tabulemi. Je tu i několik dřevěných soch zvířátek a na zemi najdete v betonových kolečkách vytlačené zvířecí stopy. Stezka není nijak náročná a i s cestou zpět k autu je dlouhá cca 2,5 km. Pro kočárek za mě nevhodná.

Po zdolání stezky jsme vyrazily do Starého Města, kde se nachází Kovozoo. I když mě tato atrakce už od názvu nijak extra nelákala, recenze známých, kteří ji navštívili, mě přesvědčily, že bych jí měla dát šanci. Upřímně jsem byla fascinovaná, co všechno jde z kovošrotu vyrobit.

Některá zvířata byla opravdu povedená a vyladěná do posledního detailu. Štěpánka byla nejvíc nadšená z obřích modelů dinosaurů. Naopak obřího Transformera obcházela největším možným obloukem.

Kovozoo ve mně zanechala dva pocity — obdiv k šikovnosti lidských rukou a zaražení, kolik kovového odpadu vyprodukujeme (za Kovozoo byl sběrný dvůr, kde byly obrovské hromady kovošrotu).

Poslední zastávka před cestou domů bylo terárium, do kterého si můžete vstupné koupit současně se vstupenkou do Kovozoo.

Naivní představu, že rychle koukneme na plazí havěť všeho druhu a pojedeme domů, jsem předem vzdala. Štěpánka fascinovaně přecházela od jednoho terárka k druhému. Jenom terária s pavouky se jí moc nelíbila (díky bohu).

V teráriu jsme měli štěstí na pána, který zrovna krmil několik ještěrů, měnil chřestýšům vodu a přidával k ostatním pralesničkám jednu novou. Věděli jste, že svůj jed získávají z potravy? Konkrétně z určitého druhu mravenců? A že když je v zajetí nedostávají, přestanou být jedovaté?

Z této návštěvy jsem si odnesla spoustu zajímavých informací a Štěpánka neodolatelnou touhu mít doma živého hada. Díky bohu, že dopis Ježíškovi jsme už poslaly. :D

Obě spokojené a plné dojmů jsme se vydaly k domovu. Byla jsem moc ráda, že se mi podařilo překonat onen iracionální strach z ničeho a zase jsem si připomněla, jak je skvělé vypadnout s dětmi pryč z domu, kdy jsem nemusela řešit nakupování, uklízení, vaření a mohla se zcela bez vnitřních výčitek věnovat našemu prckovi.