Karnská hřebenová stezka (Karnischer Höhenweg) část 1 - bez Štěpánky
Úvod
Když jsme v červnu začali řešit náš první společný trek bez Štěpánky, měli jsme několik kritérií. Hlavní bylo, aby to nebylo nic dlouhého – ideálně něco, co zvládneme za čtyři dny. V hlavě jsem měla představu Západních Tater, ale Kuba přišel s Karnskou hřebenovkou (KHW 403). Moc jsem si o tom nezjišťovala a rovnou souhlasila. Trek na hranici Rakouska a Itálie zněl prostě skvěle.
Asi dva týdny před odjezdem jsem si sedla k počítači a začala KHW googlit. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že trek měří cca 150 km s převýšením kolem 8000 metrů. Průvodce na internetu psal, že se dá zvládnout za 8 až 11 dní. Začala jsem počítat – a čísla, která mi vycházela jako denní kilometráž na čtyři dny, se mi vůbec nelíbila.
Nakonec jsme tedy celý trek "prodloužili" na krásných pět dní. Standardně se přechod chodí ze Sillianu do Thörl-Maglern, přičemž na hřeben, se dá vyjet lanovkou a tak si ušetřit první velké stoupání. My jsme se ale rozhodli jít opačným směrem a tam i kdybychom chtěli, žádná lanovka není.
První den
Start: Thörl-Maglern
Konec: Dolinza Alm
Délka etapy: 23,2 km (podle hodinek)
Nastoupaných metrů: 2021 m
Sestup: 1214 m
Budík mi zvoní chvilku před čtvrtou ráno. Vypotácela jsem se z postele a začala se chystat. Kuba ještě spal, budík měl nastavený o 15 minut později – je to přece chlap, takže se nachystá rychleji. Navíc jsem si ráno chtěla ještě umýt vlasy, aby mi vydržely co nejdéle čisté.
O půl páté vyrážíme vstříc naší po dlouhé době první společné dovolené bez Štěpánky. Jsme oba plní očekávání – a možná i trochu nejistoty. Přece jen jsme naposledy šli nějaký přechod sami před čtyřmi lety. Od té doby proteklo v potoce hodně vody a my jsme každý trochu jiný. Z Kuby se stal milovník ultralight chození a hltání obrovské kilometráže, a já už pomalu zapomněla, jak se po horách chodí bez Štěpánky.
Cesta ubíhala bez problémů a ve 12 hodin jsme dorazili do Thörl-Maglernu v Korutanech. Tady většinou trek končí, ale my jsme se rozhodli ho tady začít. Plán byl jasný – nejdřív projdeme nižší hory, abychom se rozchodili, a pak přijdou na řadu ty vyšší. Budou jako třešnička na dortu.
Auto jsme nechali na parkovišti u kostela, rozloučili se s ním a vyrazili na trek. Snad nás tam počká, než se za pár dní vrátíme. Začátek vedl po asfaltce mírně do kopce. V pravé poledne panoval pořádný pařák a už jsem se těšila, až odbočíme do lesa. Odbočka ale znamenala i prudší stoupání, a během hodiny jsme byli úplně promočení. A když říkám "úplně", tak myslím opravdu úplně. Připadala jsem si, jako kdyby mě někdo strčil do bazénu a vytáhl.
Kuba rezignoval na kraťasy a rozhodl se pokračovat dál jen v trenkách. Prý se tak přece na dlouhých trecích chodí... No, já nevím – ještě jsem neviděla hikera v merino boxerkách, které se při pohybu lehce prosvítají. Ale proti gustu…
Už po pár výškových metrech se začaly otevírat nádherné výhledy do okolí. Na hřebenu se rozprostíraly louky, na kterých se pásly krávy. Kochala jsem se na všechny strany – byla to opravdová nádhera. V horách si připadám tak nějak lehčí, jako by všechny starosti všedních dnů zůstaly dole v údolí. Pozor! Tento pocit je prudce návykový.
Když jsme procházeli přes pastviny kolem Feistritzer Alm, ke všudypřítomným kravám se připojilo i velké množství volně pasoucích se koní. Může být snad ještě větší nádhera? (Spoiler: Jo, může.)
Pak už jsme pomalu začali hledat rovné místo na stan. Původně jsme ho chtěli postavit kousek od chaty Rifugio Fratelli Nordio e Riccardo Deffar, ale všude kolem se pásly krávy a jediné rovné místo bez nich bylo za ohrazením chaty. Navíc to bylo v dolíku u vody, kde by v noci mohla být zima. Rozhodli jsme se tedy popojít dál.
Došli jsme k malé osadě s dřevěnými chatami, na mapě označené jako Dolinza Alm, kde by podle map měla být i chata Wirtshaus Starhand – ta ale byla zavřená. Chodili jsme kolem a přemýšleli, kde postavit stan, abychom nebyli moc na očích, aby po nás v noci nešlapaly krávy a aby to bylo aspoň trochu rovné.
Nic moc jsme nenašli a už to vypadalo, že půjdeme dál, když k chatě přijelo auto. Vystoupily z něj dvě postarší paní a něco řešily u chaty. Dodala jsem Kubovi potřebnou odvahu a poslala ho, ať se zeptá, jestli bychom mohli postavit stan u chaty (já neumím německy, tak raději mluví on). U chaty tekla voda, byl tam rovný plácek. Paní byla neskutečně milá a neměly s tím žádný problém. Takže, líná huba…
Místo na stan jsme tedy měli excelentní – a ještě za ohradou, takže jsme měli jistotu, že nás v noci nebudou kontrolovat krávy. Večer jsme pozorovali, jak se nad protějšími kopci blýská. Bouřka naštěstí zůstala daleko a k nám nedorazila.
Jo – a kromě krav se tu pásli i oslíci. Když jsem je uviděla, hned mi hlavou probleskla myšlenka: "To by se Štěpánce líbilo." Ten den už asi po sté.
Druhý den:
Start: Dolinza Alm
Konec: Straniger Alm
Délka etapy: 37,38 km (podle hodinek)
Nastoupaných metrů: 2220 m
Sestup: 2175 m
V noci jsem nespala nijak zvlášť dobře. Pořád jsem se vrtěla, poslouchala, jestli venku náhodou neprší, a tiše záviděla chrápajícímu pytli vedle mě. Jak je možné, že on usne během okamžiku – a úplně všude?! Chvíli jsem se snažila bojovat s karimatkou. Přišla mi moc nafouknutá, tak jsem ji trochu upustila, ale pak byla zase vyfouknutá až moc, a já měla pocit, že ležím na zemi.
Ráno jsme si dali protein, sbalili se a vyrazili vstříc dalšímu dni. Domluvili jsme se, že snídani si dáme později. Cesta pokračovala v podobném rytmu jako předchozí den – pěkně do kopce a pak zase dolů. Odměnou za tu dřinu byly další a další úchvatné výhledy do okolí. Kuba dokonce v jedné chvíli zahlédl kamzíka, ale než mi ho stihl ukázat, byl už pryč.
Ranní idylku ospalých hor nám na chvíli narušila těžká technika, která připravovala cestu na asfaltování. Na úzké lesní cestě měli bagry přesně naplánované, kdo kdy vyjede, aby se vzájemně minuli a nezavazeli si. Naštěstí jsme brzy z cesty uhnuli a zase měli klid.
Asi po dvou hodinách chůze jsme si udělali pauzu v lesíku a uvařili si snídani – kuskus se skořicí, sušeným ovocem a ořechy. Hory na nás působily, jako bychom je měli jen pro sebe. Ani den předtím jsme skoro nikoho nepotkali a ani dnes to nebylo jiné. Změna nastala až u velkého lyžařského střediska Nassfeld, kde se potloukaly větší skupinky lidí. Rozhodně to ale nebyly davy jako třeba v sobotu na Lysé hoře.
Snažili jsme se ze střediska co nejrychleji vypadnout – bylo tam vedro, žádný stín a lidé nám přišli také úplně jiného ražení než jsme my dva. Na vrcholu lanovky jsme se smáli nekonečné frontě, kterou lidé stáli na nějakou nesmyslnou atrakci. Působilo to na nás až absurdně. Stačilo ale ujít pár kilometrů a hory byly zase jen naše. Potkávali jsme jen pár lidi s ferratovým vybavením nebo batohem na zádech.
Po cestě jsme viděli zajímavý bivak, který z dálky vypadal jako velký červený sud. Přišlo mi to jako skvělý nápad, aspoň se lidé mají kde schovat, když je v horách nečekaně zastihne bouřka.
Od včerejška trochu narážíme na to, že značení trasy KHW 403 a trasa KHW 403 v mapách se občas rozcházejí. Mapy.cz nás většinou vedou po širších většinou štěrkových cestách - spíše traverzem, zatímco značení jde nejkratší možnou trasou – tedy rovnou do kopce.
Když se začal blížit večer a moje hodinky ukazovaly, že budeme mít brzy v nohách 35 km, začali jsme hledat místo na stan. Ze široké štěrkové cesty jsme odbočili na pěšinu vedoucí lesem. Vypadala jako stará verze KHW, která teď vedla dál po cestě. Trochu jsme se prodírali ne úplně prošlapanou cestou, až jsme se vrátili zpět na cestu, ze které jsme původně odbočili. Naštěstí jsme kousek od cesty v lese našli krásný rovný plácek, kde jsme mohli zapadnout a nebyli jsme moc vidět.
Po dlouhém dni jsme si chtěli dopřát malé odměny. Došli jsme na nedalekou chatu, dali si pivo. Po cestou zpět do lesa jsme se okoupali v potoku. Scházení a vylézání bylo celkem zábavné – břeh byl vysoký a prudký. Sušení a oblékání nám dost urychlili mravenci, kterých tam bylo víc, než jsme čekali.
Postavili jsme stan a šli spát.
V noci jsem se z ničeho nic vzbudila – zmatená, kde vlastně jsem – a začala jsem rukama plácat kolem sebe. Vzbudila jsem tím dokonce i Kubu. Trochu nechápavě se zeptal, co se děje. Když jsem se probrala natolik, že jsem si uvědomila, kde jsem a co tam dělám, odpověděla jsem mu klidným hlasem:
"Ale spi dál, já jsem jen hledala Štěpánku."
Síla zvyku. 😄
Třetí den:
Start: Straniger Alm
Konec: Almagasthof Valentinalm
Délka etapy: 23,31 km (podle hodinek)
Nastoupaných metrů: 1428 m
Sestup: 1420 m
Ráno jsme opět vyrazili poměrně brzy. Dali jsme si protein, sbalili stan a šli. Je to trochu jiný rytmus než se Štěpánkou – s ní bývají rána hodně pomalá…
Měla jsem těžké nohy a moc se jim nechtělo rozejít. Motivovala mě ale vidina chaty a ranní kávy. Když jsme došli k Zollnerseehütte, běžela jsem objednat dvě kávy a jeden štrúdl s kopečkem šlehačky
U chaty jsem na chvíli chytila signál a pokusila se spojit se známým kvůli táboru, na který jsme se se Štěpánkou chtěli vydat hned po návratu. Samozřejmě jsem to řešila na poslední chvíli – takže asi měl velkou radost, když jsem se po dvou dnech ozvala.
Okolo se páslo hned několik druhů krav – malé huňaté hnědé, černé s mohutnými rohy…
U chaty jsem zjistila jednu "radostnou" novinku – přišly mi měsíčky. Což na treku není nikdy ideální. První den mívám kritický. A obecně platí, že se ode mě ten den má každý radši držet dál a ideálně ani nedýchat.
Kolem chaty se motalo docela dost lidí, většinou vyráželi na jednodenní výlety po okolních kopcích. My jsme pokračovali dál.
Cesta mě ten den nebavila. Čekal nás dlouhatánský traverz, který vedl vysokým šáším a často i po slunci. Jednou jsem dokonce přehlédla malou zmiji – naštěstí jsem ji jen překročila a Kuba mi o ní řekl, až když jsme byli od ní dostatečně daleko.
O pár kroků dál se mi mezi stehna zamotala nějaká kytka – a v ní schovaná včela. Výsledek? Žihadlo do vnitřní strany pravého stehna. Místo okamžitě zčervenalo a nateklo. Po dřívějších zkušenostech jsem věděla, že tohle mě bude trápit několik dní – štípanec bude svědit a pálit.
Po traverzu nás čekal prudký výstup na hřeben. Dali jsme si pauzu, chvíli se kochali okolními vrcholy, což mi aspoň na chvíli zvedlo náladu. Pak jsme sestupovali stejným stylem dolů. Na druhé straně kopce naštěstí bylo o poznání míň houští.
Začaly nás znepokojovat černé mraky, které se blížily. Teda spíš Kubu znervózňovaly. Já si kšilt přitáhla trochu víc do očí a ignorovala jejich existenci. Kus pod hřebenem jsme potkali mladou rodinu s asi dvouletým prckem v krosně. Ptali se, jak daleko je chata a jak vypadá cesta na druhé straně kopce.
Asi deset minut po setkání se zvedl vítr a začalo jemně mrholit. Kuba se zastavil, aby si oblékl bundu, a já vyrazila napřed. Nejsem přece z cukru, a navíc jsem pořád doufala, že stihneme dojít na chatu dřív, než to spustí naplno.
Nakonec jsem taky zastavila a nahodila si bundu. Ale to už začalo opravdu pršet. Obrovské provazy deště nás totálně smáčely. Vítr rval kapuci z hlavy a pak přišlo to nejhorší – obrovské kroupy, které mi tancovaly po těle a na stehnech zanechaly mini modřinky, které mi zůstaly ještě několik dní.
Doufali jsme, že se po cestě najde nějaký úkryt. V mapě byl zaznačený domek – nebyla to sice chata, ale třeba by se tam dalo schovat. Když jsme tam dorazili, zjistili jsme, že jde o stavbu, kde zrovna pracovali řemeslníci. Zeptali jsme se, jestli se můžeme schovat pod střechu, než přestane pršet. Ochotně souhlasili a dokonce nám řekli, ať jdeme dovnitř, a ukázali na nějaké dveře. Ukázalo se, že se jednalo o malou koupelnu. Uvnitř už bylo natlačeno několik lidí a pár jich přišlo chvíli po nás. Abychom se tam všichni vešli, někdo seděl na záchodě, já s Kubou jsme stáli ve sprchovém koutě a další lidé postávali kolem. Ukázalo se, že naše koupelnová seance se skládá z velkého počtu různých národností a – pokud si to pamatuju dobře – kromě nás Čechů tam byla paní z Itálie, pán z Francie, dva Dánové a samozřejmě ti rakouští pracanti.
Jedna paní se nás ptala, jestli jsme potkali pár s malým dítětem. Vzájemně jsme se snažili uklidnit, že se určitě stihli někde schovat a že bouřku v pořádku zvládli.
Když nejhorší přešlo, šli jsme zkontrolovat škody. K mému zděšení jsem měla v batohu malé jezírko a věci plavaly. Všechno jsem vytahala a dala sušit.
Kuba mezitím začal vařit. Najedli jsme se, nabrali vodu, trochu se vzpamatovali a vyrazili dál.
Čekalo nás dlouhé klesání do sedla Plöckenpassu. Trochu jsme doufali, že tam bude nějaká restaurace, nebo jiné místo, kde bych si mohla dát kafe nebo colu a dát se do psychické pohody. Jenže realita byla úplně jiná. V Plöckenpassu chcípl pes – všechny budovy byly dávno opuštěné a zabedněné.
Navíc začalo znovu poprchávat.
Další zastávkou měla být chata Almgasthof Valentinalm. Kuba začal přemýšlet, jestli v mém rozpoložení není lepší tam zůstat a dát se dokupy. Zahodila jsem svoji hrdost, že přece "všechno zvládnu", a souhlasila, že se zkusíme zeptat, jestli nemají náhodou volné místo na přespání.
Kombinace rozházených hormonů a bouřky nebyla ideální pro moji psychiku. Navíc počasí bylo dál nejisté – a k další chatě to bylo 6 km a 940 výškových metrů s nejasnou možností stanování.
Na Almgasthof Valentinalm pro nás k našemu překvapení místo opravdu měli. Cena za jednu noc byla dost vysoká, ale aspoň byla v ceně i snídaně. Dala jsem si sprchu, vyprala smradlavé věci a dala je sušit na topení. Spacák jsem rozložila na postel, aby proschl, protože byl navlhlý.
Dali jsme si pivo, večeři – a bylo mi zase o něco líp.
Pokračování v dalším článku ....