Karnská hřebenová stezka (Karnischer Höhenweg) část 2 - bez Štěpánky

Čtvrtý den:
Start: Almagasthof Valentinalm
Konec: Porzehütte
Délka etapy: 40,3 km (podle hodinek)
Nastoupaných metrů: 3456 m
Sestup: 2726 m

V ceně ubytování byla i snídaně, což by bylo super, ale pro nás byla docela pozdě. Takže jsme se před ní sbalili a vyrazili. Po jídle šel Kuba zaplatit a já šla nabrat vodu a dobalit pár zbývajících věcí. Když už mu placení trvalo podezřele dlouho, začala jsem být nervózní. Po chvíli jsem zahlédla zoufalého Kubu a nervózního chataře, jak pobíhají s mobily po okolí. "Co to, proboha, dělají?!"

Z útržků rozhovoru jsem pochopila, že bojují s placením – na chatě nešlo platit klasicky kartou, ale pouze přes nějakou aplikaci, která zrovna nefungovala. Kuba byl nervózní, protože už několikrát odeslal platbu, peníze se mu strhly z účtu, ale jinak se nic nestalo. Chatař byl zase rozhozený, protože tvrdil, že s tím nikdy problém nemívá. Hotovostí jsme platit nechtěli – tu jsme si chtěli nechat pro případ nouze.

"A řekl jsi mu, ať tě pustí na Wi-Fi, když je tu tak mizerný signál? Třeba to hapruje kvůli tomu."

"Ne."

Kuba se otočil a šel to zkusit znovu vyjednat. A v tu chvíli se stal zázrak – chatař zjistil, že na papírku s platebními údaji, který Kubovi dal, byla chybná e-mailová adresa. Podal mu nový se správnými údaji a najednou vše fungovalo. Sláva!

Chatař byl rázem samý úsměv, ale omluvu jsem od něj stejně úplně neslyšela. Kuba byl nepříčetný a já to vzdala – nemělo cenu mu zlepšovat náladu nebo se ho snažit rozmluvit. Po chvíli zahlásil, že chce být chvíli sám. Fajn.

Šlapala jsem si tedy kousek před ním a kochala se hezkým výhledem na řeku, na osla i na vrcholky hor, ke kterým jsme se pomalu škrábali. V jednu chvíli mě Kuba předběhl a hnal se vzhůru. Myslela jsem, že si udrží aspoň takový odstup, aby mě viděl a slyšel. Ale opak byl pravdou.

Zhruba v půlce výstupu se mi začalo špatně dýchat – tělo mi asi dávalo najevo, že ho zase ženu do kopce, místo abych odpočívala. Zpomalovala jsem. Zkoušela jsem na Kubu volat, že se nemůžu nadechnout, ať na mě počká, ale neslyšel mě. Začala jsem panikařit a to mi na dýchání vůbec nepomohlo, takže jsem najednou začala hýkat jako osel.

Lidé, kteří šli dolů, se ohlíželi a ptali se, jestli jsem v pořádku. Jo, jasně, jen nemůžu dýchat – a kdybych se tu složila, moje drahá polovička by to ani nezjistila. Když jsem se nakonec vyškrábala nahoru, sedla jsem si stranou a rozplakala se.

"Fajn, jestli jsi mi chtěl dokázat, že nemám na to, abych s tebou chodit po horách, tak jsi vyhrál," řekla jsem. Narážela jsem na jeho větu z auta: "Jestli chceš se mnou chodit po horách, musíš ujít aspoň 40 km denně."

Po menší výměně názorů a pocitů jsme pokračovali dál. Před námi se otevřel pohled na Wolayersee, na které se Kuba moc těšil. Tvrdil, že je na všech propagačních materiálech KHW trailu. Kolem jezera se pohybovalo dost lidí. Dalo se k němu totiž dojít jak z rakouské, tak z italské strany, odkud navíc vedla lanovka.

Hned u jezera na rakouské straně stojí chata Wolayerseehütte, kde jsme si dali kafe (které chutnalo spíš jako čokoláda) a pokračovali dál. Teď jsme již byli v druhé části treku, ve které byly vysoké hory a také větší počet turistů. Nicméně pořád to nebyly žádné obrovské davy. (Pomyslná dělící čára treku je Plöckenpass, který jsme přecházeli předchozí den.)

Cestou jsme začali řešit, kde dnes skončíme. Měli jsme dvě varianty – buď jít cca 30 km a přespat v bivaku Mitterkar-Biwak (vedla k němu alternativní trase KHW), ale trochu jsme se báli, jak to tam bude s vodou. Nebo se hecnout a jít cca 40 km až k chatě Porzehütte, kde bychom spali buď na chatě, nebo ve stanu poblíž.

Za chatou Wolayerseehütte nás trail ještě zavedl na chvilku do lesa, ale ten postupně zmizel a zůstaly už jen holé hřebeny hor. Úzká horská pěšinka nás vedla chvíli nahoru, pak dolů, a tak pořád dokola. Procházeli jsme po hranici Rakouska a Itálie – vlevo výhled na skalnaté, špičaté Dolomity, vpravo na zelené, kulaté rakouské hory. Na loukách pod námi na Italské straně se pásly ovce, na Rakouské straně zase krávy.

KHW se dá jít krásně po chatách, je jich tu dost, takže zhruba v půlce cesty jsme si dělali zastávku na chatě Hochweisssteinhaus. Dali jsme si colu, abychom doplnili cukry (normálně bych se jí nedotkla ani klackem), a další kafe. Nachystali jsme rychlý oběd a vyrazili dál. Zvedal se vítr, ale signál byl slabý, takže zjistit předpověď nešlo. Kuba mě poslal na výzvědy do chaty – pán řekl, že má dva dny starou předpověď, podle které mělo být ještě dva dny hezky, ale že v horách se na tak starou předpověď nedá spolehnout. Což je pravda.

Od chaty se pokračovalo kousek traverzem, který byl opět zarostlý, ale tentokrát už to nebylo tak hrozné jako ten z předchozího dne, protože byl mnohem kratší a navíc doplněný mírným přelézáním. Nic náročného, ale skupince Asiatů to dalo trochu zabrat. Následovalo skákání přes potok po kamenech, dokonce tam bylo i lano – ale i to bylo v pohodě.

Když jsme došli k místu, kde alternativní cesta odbočovala k bivaku Mitterkar-Biwak, přišla chvíle na lámání chleba. Přemýšleli jsme, co dál. Podle map nás k další chatě – Porzehütte – mělo čekat ještě 11 km s docela rozumným převýšením, což nebylo zas tak moc. Kdybychom šli k bivaku a tam zjistili, že není kde nabrat vodu a stejně bychom museli jít k chatě, udělali bychom si zbytečnou zacházku a hlavně bychom ztratili výškové metry, které bychom pak museli znovu lézt nahoru. Kdybychom zůstali v bivaku, s největší pravděpodobností bychom v horách museli zůstat o den déle, což mě docela lákalo, ale na druhou stranu nás doma čekala Štěpánka a měli jsme naplánovaný tábor, hned po příjezdu domů, takže se to moc nehodilo.

Nakonec jsem řekla poslední slovo – jdeme k chatě.

Cesta byla v pohodě, šli jsme po úzkém horském chodníčku, sem tam jsme přelezli přes nějakou skalku. Kilometry ubíhaly rychle. Při každém stoupání jsem si říkala, že tohle už je poslední kopec. A vždycky se našel ještě jeden. A pak další.

Slunce už barvilo oblohu do zlaté, když jsme konečně uviděli chatu Porzehütte. Plánovali jsme, že se zkusíme zeptat na volné místo. Pokud by nebylo, nabrali bychom aspoň vodu a postavili stan poblíž. Voda je hlavní důvod, proč se snažíme spát v blízkosti chat.

Na chatě byl chaos. Bylo znát, že obsluha úplně nezvládá systém. Nakonec k nám přišla drobná, milá slečna – provozovatelka chaty. Chata byla plná, ale nabídla nám winterraum za 15 eur na osobu s ČHS kartou. Souhlasili jsme, objednali si pivo a chvíli si povídali.

Dozvěděli jsme se, že pochází z Filipín a zaměstnává tu hodně Nepálců, pro které je to skvělá příležitost, jak si vydělat peníze pro rodinu.

Večer jsem se šla umýt a vyprat. Sprchy bohužel nefungovaly – chyběla voda, což se nedivím, když jsem viděla, jak je chata velká a kolik je tu lidí. Umývala jsem se studenou vodou v umyvadle, přeprala ponožky a šla za Kubou, který vařil večeři. Doma většinou vařím já, na dovolené zase on.

Mezitím měl Kuba zážitek – když potichu seděl a vařil před winterraumem, přišla k němu liška. Prý byla dost blízko, ale pak si ho všimla a utekla. Trochu jsem mu takový zážitek záviděla.

V noci jsem toho moc nenaspala, pořád jsem se převalovala a nedokázala jsem vypnout tělo. Tohle je pro mě daň za to, když chodíme příliš dlouho. Abych zvládla sama sebe uklidnit a tělo připravit na spánek, potřebuju nejpozději v 18 h skončit denní etapu. Dneska jsme došli až po 20 h a to už pro tělo bylo příliš pozdě.

Pátý den:
Start: Porzehütte
Konec: Sillianer
Délka etapy: 28,74 km (podle hodinek)
Nastoupaných metrů: 1830 m
Sestup: 2683 m

Ráno jsme se snažili vykopat co nejdřív. Čekal nás sice poslední den, který neměl být kilometrážně nijak náročný, ale ještě jsme museli dojít k autu. Tedy alespoň na půl cesty – do nějakého kempu, kde přespíme, a následující den ráno jsme chtěli pokračovat k autu a pak domů.

Od chaty jsme vyrazili rovnou do kopce. Po ne úplně ideální noci jsem měla v nohách málo energie a sotva je zvedala. Když jsme přelezli první kopec, narazili jsme na borůvčí obsypané modrými bobulemi. Nabrali jsme si plné hrsti a zobali je cestou. Výhledy byly opět nádherné.

Došli jsme k Filmoor-Standschützenhütte – malé, útulné chatě, která působila jako pravý opak té předchozí. Tak moc se nám tam líbilo, že i když jsme byli na cestě jen chvilku, dali jsme si pauzu na kafe a buchtu. Protože na kafe a buchtu není nikdy moc brzy. 😀 A mimochodem – byla naprosto výborná.

Doplnili jsme trochu energie a pokračovali dál. Ten den nás čekalo docela dost lezení přes různé skalky a kameny, takže jsme nepostupovali tak rychle jako předešlý den. Ale čekal nás taky nejvyšší bod celého treku – Pfannspitz (2678 m n. m.).

Když jsme z něj scházeli dolů, zvažovali jsme různé varianty trasy. Přemýšleli jsme, jestli sejít z hřebene k chatě Obstanserseehütte, kolem které oficiálně trek vedl, nebo se držet dál na hřebeni, abychom zbytečně neztráceli výškové metry. K chatě bychom šli jen kvůli vodě – a té jsme v tu chvíli měli dost. Cestiček tam bylo hodně a značení se úplně neshodovalo s mapami. Ostatně, to nebylo nic nového.

Nakonec jsme se zeptali mladého páru, který vypadal, že to tu zná, a opravdu jsme k chatě neklesali a drželi se víceméně na hřebenu. Dál už cesta nebyla tak náročná a vedla úzkou horskou pěšinkou po hřebeni.

Když nám po cestě začala ubývat voda, tak jsme v mapách začali hledat nějaký vodní zdroj. Naštěstí jsme měli jít kolem jednoho jezírka, takže jsme si tam naplánovali zastávku na oběd.

Tedy – "jezírko" bylo dost silné slovo. Ve skutečnosti šlo o něco mezi napajedlem a kravím bazénem. Doufala jsem, že náš filtr bude opravdu fungovat dobře, a pustili jsme se do filtrování vody.

Překvapilo nás, když jsme tu zahlédli pár lidí na kolech. Podle mapy jsme zjistili, že kousek od nás už vede oficiální cyklostezka. Upřímně – ne, to opravdu není vhodná cesta pro kola. Ten, kdo ji tak označil, měl trochu zvrácený smysl pro humor. Věřím, že neznalým cyklistům, kteří na ni vyrazí, přibude pár vrásek – stejně jako nám. Ale u nás to byly spíš vrásky od smíchu, pokaždé když jsme narazili na místo, které rozhodně nebylo "cyklo friendly".

S blížícím se koncem treku – a lanovkou – přibývalo lidí. Na chatě Sillianer Hütte jsme si dali kafe a já zákusek. Za odměnu, že jsme to zvládli. A pak jsme se vydali na závěrečný úsek do města.

Tedy – "zbytek úseku" znamenal 8 km sestupu do města Sillian, s převýšením 1369 m. Kdyby ta cesta byla z poloviny tak dlouhá, pořád by byla dlouhá. Většina lidí, kteří jdou KHW v opačném směru, si tenhle výstup odpustí a vyjedou nahoru lanovkou a do určité míry jsem jim vlastně ani nedivím.

Čím víc jsme klesali, tím větší bylo horko, a jen jsme vzpomínali, jak nám nahoře foukalo a že jsme dokonce měli i bundy.

Ve městě jsme se připojili na internet, našli volný kemp na půli cesty do Thörl-Magleru – a vyrazili tam.

Závěrem bych chtěla napsat jen několik málo vět. 

Trek byl neskutečně krásný. Od prvních nastoupaných výškových metrů jsme měli nádherné výhledy do okolní krajiny. Díky poměrně husté síti horských chat se dá trasa rozdělit na opravdu krátké úseky, které zvládne ujít téměř každý. Velkou výhodu vidím v tom, že trasa není tak přelidněná jako jiné populární treky v Evropě, přičemž svou krásou za nimi nijak nezaostává.

Navíc po dokončení KHW je tu i skvělá příležitost dát si výbornou italskou pizzu – z Thörl-Maglernu je to na hranici s Itálií asi 15 minut, a hned za ní najdete výtečnou italskou restauraci.

Největší radost ale mám z toho, že když Kuba v dálce zahlédl štíty Dolomit, konečně uznal, že se musíme jet do Itálie podívat a projít si vysněnou Alta Viu.