Minivýlet na Súľov

Sotva jsme se vrátili z rodinné dovolené v Rakousku, doma mi to začalo být zase malé. A protože na další dny hlásili pěkné počasí, rozhodla jsem se vyrazit se Štěpánkou na výlet. Súľov je docela známé místo mezi lezci – jsou tu krásné skály a cesty různých obtížností. S Kubou jsme tu byli kdysi dávno, ještě předtím, než se nám narodilo mrně.

Mohly bychom sem jet autem, protože je to od nás kousek, ani ne dvě hodiny, ale naše auto potřebovalo pohojit pár bolístek a mělo jít do servisu. Vyrazily jsme tedy vlakem a autobusem, za což byla nakonec Štěpánka ráda.

Jablonové, lom - Hrad Súľov - kempu Súľov

Ráno se budím něco po sedmé. Věci mám sbalené už z předchozího dne, takže mi stačí připravit snídani a vyrazit. Když jedeme někam na výlet, snídáme obvykle až ve vlaku – aspoň nám cesta rychleji uteče. Kuba dělá svou klasickou snídani – palačinky. Mažu je marmeládou, krájím na kousky a dávám do krabičky od B.box (jejich svačinovou krabičku jsem si prostě zamilovala). Přidám ještě ovoce, snídaňové čokoládové kuličky a je hotovo.

Na nádraží se stavím v trafice pro dětský časopis – další z našich osvědčených prostředků, jak si zpříjemnit cestu.

Cesta vlakem do Púchova utekla bez problémů. Pak ještě jeden vlak do Bytče a odtud autobusem na zastávku Jablonové, lom. Všechno klaplo a před půl dvanáctou stojíme na začátku zelené turistické značky, která nás zavede k hradu Súľov, respektive k jeho zřícenině.

Štěpánka hned od startu protestuje, že nechce chodit, ale mně se jí nechce dávat do nosítka – začíná být pekelné vedro. Tenhle boj ale prohrávám. Říkám si, že cesta na hrad s žebříky ji určitě zaujme a že pak půjde sama.

Děláme zastávku u skály Stáž. Pokládám batoh na lávku, která vypadá, že nejlepší léta má za sebou, a jdeme na obhlídku. Drápeme se do prudkého kopce, ukazuju Štěpánce, kudy vedou lezecké cesty, a ona nadšeně hlásí, že chce taky lézt. Nemám s tím problém a slibuju jí, že na podzim zkusíme nějakou umělou stěnu a uvidíme, co dál.

Nahazuju Štěpánku na břicho a krosnu Juniora na záda a pokračujeme. Krosna je už dlouhé roky nedílnou součástí mého života, a proto si zasloužila jméno. První krosně jsem říkala Eržika – tu jsem minulý rok vyměnila za o 1,5 kg lehčího Juniora.

Cesta k hradu mírně stoupá lesem. Mrně stále odmítá chodit. Z nosítka ukazuje houby na pařezu, skalky kolem stezky, zajímavé klacky a kytičky. Nakonec ji vyprávění zmáhá a usíná těsně před rozcestníkem Lúka pod hradom. Zrovna, když mělo přijít to nejzajímavější – stoupání a žebříky. Nedá se nic dělat. Nechce se mi sedět na pařezu a čekat, až se vyspí. Připínám jí kapuci na nosítku a jdeme.

Zajímavé je, že jdu v protisměru. Není tu sice přikázaný směr (jako třeba na Pulčinách), ale 90 % lidí chodí opačně, asi po směru naučné stezky. Z neznámého důvodu mám talent chodit všechny stezky obráceně. Musí to být dar od přírody.

Dnes je naštěstí všední den a lidí je tu jen hrstka – o víkendu jít v protisměru by nebylo nic moc.

Na hradě shazuju batoh a dám se do řeči s početnou rodinkou, která má s sebou tříletou Magdu. Zjišťujeme, že bydlí u Bystřičky – to je kousek od nás. Štěpánka se probouzí a je trochu nesvá z lidí okolo. Magda se s ní snaží kamarádit a nabízí jí domácí papriku a později i bonbony.

Batoh nechám ležet a jdeme na průzkum zříceniny nalehko. Nahoru je to trochu lezení, ale zvládáme to. Nahoru to jde vždycky – jak se dostaneme dolů, je problém budoucí Denči, ta současná to neřeší. Tomu říkám "žít v přítomnosti" po mém.

Kocháme se výhledem, udělám pár fotek a pomalu se vracíme dolů k batohu. Po žebříku jdu první, Štěpánka opatrně za mnou. Když už jsou mezery na její nožičky moc dlouhé, beru ji na ruce a slézáme spolu.

Kousek vedle místa, kde jsme seděly, objevujeme Tesaříka alpského. Vidím ho poprvé naživo a jsem z něj stejně unešená jako Štěpánka. O kousek dál je další, který nakonec s hlasitým bzučením odlétá – pro mě největší zážitek z celého hradu.

Pomalinku scházíme dolů. Čekají nás další žebříky, ale zvládáme to bravurně. Mrně objevuje stonožku a fascinovaně ji sleduje asi půl hodiny, než se stonožka schová.

Asi po kilometru už Štěpánku zase bolí nožičky, a tak zpátky do nosítka. Procházíme kolem krásných výhledů, borovice dodávají krajině exotický nádech. Dole v bufetu si dávám birell, dítě zmrzku a pokračujeme dál směrem k vesnici.

Nejdřív se Štěpánka nudí, šoupe nohama a je otrávená, ale pak objeví kamaráda šneka. Najednou je vše jinak. Všechno mu ukazuje, vysvětluje: "Dívej, šnečku, tohle je chrobák lesní," a naklání ho nad broučka na zemi. Nakonec najde šnekovi ideální místo ve vysoké trávě a tam ho nechá.

V potoku, kolem kterého jdeme, vidíme kačenu s malými káčátky – jsou úžasně roztomilá. Děláme zastávku a pozorujeme je, jak plavou za maminkou.

Konečně docházíme na recepci kempu u penzionu Štefánik, kde platím místo na stan na dvě noci. Kempuje tu pár rodinek, je tu potůček, hřiště a celkově moc příjemná atmosféra. Začínám stavět stan a Štěpánka chce na trampolínu na opačném konci kempu. Říkám jí, ať klidně jde, že přijdu za chvilku. Vím, že se stejně vrátí, jakmile potká někoho cizího – pořád se ještě hodně stydí.

A taky že jo. Mrně hrdě odkráčí a za chvíli je zpět: "Je tam nějaký pán." "No jo, v kempu bývají lidé." Zkusí to ještě jednou, ale nedojde ani na trampolínu. "Mami, tam je pejsek a on se na mě dívá." "No, pejskové se dívají. To je normální."

Naštěstí už mám tarp postavený a jdeme spolu. Po večeři kolem nás běhají dvě holčičky (asi 2 a 4 roky). Štěpánka poskakuje, vidím, že by se ráda přidala. Popostrčím ji, ať za nimi jde. Chvilku váhá, ale když vidí, že mi to opravdu nevadí, zapojuje se a hodinu v kuse běhá s holčičkami sem a tam. Najednou není unavená a nožičky už nebolí.

V jednu chvíli mi holky zmizí z dohledu i doslechu. Ale protože má teď Štěpánka za zády posilu, nebojí se doběhnout až na trampolínu. Přijde mi to úsměvné. Jen z dálky kontroluju, že je vše v pořádku a neruším spontánní dětskou hru.

Kemp Súľov - Šarkania diera - Hlbocký vodopád - Kemp Súľov

Dnes máme velké plány. Chci se jít podívat na Šarkaniu dieru, Hlbocký vodopád a hlavně se neupéct, protože má být ještě větší vedro než včera. Vyrážíme, na naše poměry, dost brzy. Vaření jsem nebrala, takže na snídani se stavujeme do Jednoty.

Přecházíme přes louku kolem dřevěné koliby, mezi lezci známé a vyhlášené dobrým jídlem. Štěpánka se nemůže rozejít, do kopce se loudá a horko jí rozhodně nepřidává. Slibuju jí, že až budeme ve stínu, vezmu ji na chvíli do nosítka.

V lese potkáváme tatínka s asi desetiletým synem. Ptá se mě, jestli jdu sama a jestli se nebojím. "A čeho bych se měla bát?" zeptám se. "No, já nevím…" odpovídá trochu zaskočeně. "No tak vidíte," usměju se a jdu dál.

Štěpánka je ochotná jít dál jen pod podmínkou, že jí budu vykládat pohádky – a rovnou diktuje témata. Nejdřív chce pohádku o divizně. Vzpomenu si na Křemílka a Vochomůrku a začnu falešně zpívat: "Vstávej, semínko, holala, bude z tebe Fiala…"

Pak chce pohádku o netykavce a nakonec o šťavelu. Dřív by mi to přišlo jako nesmysl vykládat o takových věcech pohádky, ale teď z patra vypotím příběh o tom, proč se netykavka jmenuje nedůtklivá a proč se šťavelu říká zaječí zelí.

Tatínek se synem nás mezitím předběhnou. Když odcházíme pod Šarkaniu dieru, potkáváme je zpět v protisměru. Hlásí nám, ať nahoru ani nechodíme, že jsou tam žebříky. Odpověď "Proto tam právě jdeme" mi nepřijde úplně vhodná, tak ji mírním na: "Zkusíme to, a kdyby to bylo moc, tak se vrátíme."

Začíná pořádný stoupák – cesta je uklouzaná a není se moc čeho chytit. Mrně se soustředí, nemluví, ale je vidět, že ji to baví. Tam, kde se kopec na chvilku narovnává, sundávám batoh a nechávám si jen nosítko, kdyby bylo potřeba.

Dokud jdeme po žebřících, je to sranda. Ty ale končí a poslední kousek do jeskyně vede prudký svah pokrytý klouzavým prachem. Beru Štěpánku na ruce a pomalu pokračujeme. V jeskyni se jí moc líbí. Vyprávím jí, že dřív lidé žili právě v takových jeskyních, a připomínám její oblíbený večerníček Človíček.

Na cestu dolů dávám mrně do nosítka – tady to opravdu není žádná sranda a nechci riskovat. Sestup zvládáme. Z vrchu to obvykle vypadá hůř, než to ve skutečnosti je. Jdu pomalu, opatrně a bez komplikací.

Dáváme si rychlou svačinu a pokračujeme. Štěpánku výstup do jeskyně unavil a v nosítku brzy usíná. Sama si trochu nadávám – úspěšně totiž ignoruju hnědé čárky v mapě a pak se divím, že úseky, které jsem považovala za rovinku, rovinkou rozhodně nejsou.

Na rozcestí Pod Roháčom zvažuju, co dál. Buď si uděláme zacházku dlouhou 4–5 km k vodopádu (tam i zpět stejnou cestou), nebo pokračujeme po červené. Z kopce se mi moc nechce – ale kdybych šla dál po červené, byli bychom moc brzo dole, a v tom vedru je líp zůstat v lese.

Vydávám se tedy po zelené dolů – k vodopádu je to něco přes 2 km a přes 300 výškových metrů dolů, které pak zase půjdu nahoru. Mrně spí a já se tiše modlím, ať to tam opravdu stojí za to a neteče tam jen nějaký čůrek.

Cesta není moc chozená – několikrát přeskakuju potok nebo bažinu. Štěpánka se budí akorát u vodopádu. Takové probuzení se jí líbí. Hned jde na průzkum a dlouho si tu hrajeme. Vodopád je hezký a v jeho okolí je příjemný chládek. Nechce se mi zpátky.

Mám ale podezření, že touto cestou moc lidí nechodí, natož tam i zpátky. Do prudkého kopce si v duchu nadávám, že nemám s sebou hůlky.

Napojím se zpět na červenou značku a těšíme se na jednotlivé vyhlídky na okolní skály. Po první vyhlídce nechávám Štěpánku jít pěšky. Hrajeme různé hry. Nejvíc ji baví hrát si na pejska a chce, abych jí házela klacík jako aport.

Pak přichází na řadu hra na hladového dinosaura – vymysleli jsme ji ve školce, když jsem tam byla se Štěpánkou na zvykání. Hra spočívá v tom, že říkám: "Já, hladový dinosaurus, bych si dal…" a podle toho, co řeknu, mi Štěpánka nosí různé kytičky, travičku, šišky...

Nakonec ale Štěpánka zase nemůže (nebo spíš nechce), a tak se vrací do nosítka. Pomalu scházíme zpět do vesnice.

V místní cukrárně si dávám ledové kafe, Štěpánka zmrzlinu – odměna za to, že jsme to tak pěkně zvládly.

V kempu se čachtáme v potůčku, mrně si hraje se svými novými kamarádkami a je nám milionově.

V noci se budím a jdu na záchod. Nad hlavou mám jasnou oblohu plnou hvězd, ale za kopcem bliká jeden blesk za druhým. Je to zvláštní kontrast – nad kempem klidná jasná obloha a za obzorem bouřkové divadlo.

Předpověď počasí hlásí, že bouřky dorazí ráno, a tak nás z pyžama rovnou oblékám do nepromokavých věcí. Ukáže se ale, že rosničky se trochu sekly. Ráno je slunečno a horko. Takže po snídani zase zpátky do kraťasů a triček s krátkým rukávem.

Pomalu nás balím. Štěpánka si vzala časopis a hry z Ateliéru v lese a jde všechno ukazovat svým dvěma novým kamarádkám. Od lavičky, kde mrňata sedí, slyším její důležitý hlásek, jak jim něco vysvětluje. Malá generálka v akci.

Když už je čas vyrazit na autobus, Štěpánce se nechce loučit – ale kamarádky naštěstí taky musejí jet, a tak si navzájem zamáváme a každý si jdeme po svém.

Tohle je opravdu velká výhoda stanování v kempu – je tu šance, že se najdou další děti, se kterými se může Štěpánka spřátelit a hrát si. A když má partu, všechno je jednodušší – nejen pro ni, ale i pro mě.