Přechod pohoří Anaga na ostrově Tenerife

Čím jsem starší, tím hůř snáším zimu. Teda, bylo období, kdy jsem ji nesnášela už jako mladší. Pak přišla fáze, kdy mi nevadila a začala jsem si dokonce užívat krásu zasněžené krajiny. No a teď, když se u nás sníh ukáže spíš jen tak, aby se neřeklo, a jinak je spíš bahno a nevlídno, zase s tímhle ročním obdobím začínám mít problém. A to, jak se brzy stmívá – no, škoda mluvit.

Celou zimu jsem tedy vymýšlela, jak si tohle období zpříjemnit. Štěpánka dost razantně bojkotovala oblékání, takže jakýkoli pokus dostat ji ven po dobrém vyžadoval nadlidské úsilí. A pak jsem si jednou řekla: dost. Rozhodla jsem se zmizet za teplem – a to na dobu neurčitou.

Kvůli několika závazkům, které jsem doma měla, jsem musela počkat do konce února. A pak hurá na vysněné Tenerife.

Pokud si pod názvem tohoto ostrova představíte jen válení se na pláži, dost mu křivdíte. Je to úžasné místo na chození po horách a pro lezce ideální destinace – když u nás mrzne, tam se dá krásně lézt. Moje představa byla jednoduchá: půjdu GR131, hotovo. Jenže člověk míní…

Informace, že skoro polovina trasy je zavřená kvůli ničivým požárům z minulého roku, se ke mně dostala až po koupi letenek. Nevadí – však my si tam už nějaký program najdeme. A taky že našly.

Můj pobyt na tomhle malebném ostrově by se dal rozdělit na dvě části – na jižní a severní. Nebo se to dá říct i jinak: na část u moře a tu v horách. Nebo na tu spíš pouštní a tu s krásnou vegetací. Anebo ještě jinak. Zkrátka jak kdo chce – ale nikdy stejně.

Na letiště do Vídně nás vezl můj táta. Je opravdu úžasný – kvůli nám bez řečí vstával kolem čtvrté ráno a vezl nás takový kus cesty. Byla jsem hodně zvědavá, jak Štěpánka zvládne svůj první let. Z Vídně se letí cca 5 hodin, takže pro ni to byla docela zátěžová zkouška.

Udělala jsem velké přípravy. Nakoupila jsem její oblíbená kokina, nachystaná na vzlet a přistání (kdy je důležité polykat, aby nezalehly uši), koupila časopis s nálepkami – vděčná a dlouhotrvající zábava – a sehnala tři ultra malé, lehoučké knížečky, abychom si mohly případně číst.

Zcela bez nadsázky můžu říct, že Štěpánka zvládla let jako zkušená cestovatelka. Při přistání, které bylo trochu hrbolaté a pilot ho zvládl až na třetí pokus, spokojeně usnula (asi si vzpomněla, jak jsme ji uspávali v kočárku ježděním po trávě na zahradě).

Na letišti jsme se potkaly s naším strážným andělem Katkou. Je to moje vzdálená sestřenka ze Slovenska, která se i s rodinou odstěhovala na Tenerife. Neviděly jsme se asi 20 let – a i předtím možná jen dvakrát. Katka nás zavezla na ubytování a pomohla mi s nákupem, protože mrně už odmítalo kamkoli jet. Se Štěpánkou jsme si daly večeři a šly spát – byly jsme utahané jako koťata po celodenním cestování.

Prvních pár dní jsme využily k aklimatizaci na ostrově. Zajely jsme se podívat do vyhlášené Zoo Loro Parque, kde byla Štěpánka naprosto unesená z kosatek a delfínů. Seznámila jsem ji s mořem a písečnými plážemi – vlastně obrovským pískovištěm s vodou, ideální kombinací pro malého dobrodruha, kterému se z pláže nikdy nechtělo.

Podnikly jsme i pár jednodenních výletů. Jeden do Las Vegas (ano, na Tenerife opravdu existuje vesnička s tímto názvem), odkud se dal udělat pěkný osmikilometrový okruh. Další výlet vedl na Montaña Roja – červený kopec, který se tyčí nad černou pláží La Tejita, u které jsme bydlely.

Všechno bylo krásné, ale nebylo to pro mě úplně ideální trávení dovolené. Těšila jsem se, až konečně vyrazíme na sever do hor – do nádherného národního parku Anaga, který tvoří severovýchodní cíp ostrova Tenerife.

Přechod Anagy

Náš přechod Anagy začal v horské vesničce Lomo de la Cruz. Odtud vede značená turistická trasa PR-TF 5. Prvních pár set metrů jsme šly po asfaltu, ale pak začalo pořádné stoupání. Cesta se klikatila mezi kaktusy a prudce stoupala. Ale právě díky té prudkosti se při každé zastávce naskýtal nádherný výhled na zelené hory a moře.

Štěpánka klasicky bojkotovala asfalt a nudné cesty, to není nic pro ni. Ale tahle pěšinka, plná velkých kamenů a zatáček, se jí líbila. Statečně se snažila ťapkat do kopce, samozřejmě s mojí velkou pomocí, protože terén nebyl pro její malé nožky vůbec jednoduchý. Po půl hodině boje s cestou ale kapitulovala a zahlásila, že chce do nosítka. Jakmile byla uvnitř, chtěla přetáhnout kapuci, což u ní vždy znamená jediné – během minuty spí.

Funěla jsem do prudkého kopce, koukala k horizontu a říkala si: "Ještě kousek. A pak ještě jeden." Nohy a záda si první den vždycky zvykají na těžký batoh a já měla pocit, že potím krev. Bylo poledne, slunce pražilo a nebylo se kde schovat. No, ideální čas na výstup to zrovna nebyl, ale i když jsme vyjížděly z El Médana ráno, cesta na začátek trasy zabrala dost času.

Konečně jsem došla na hřeben, přešla na druhou stranu kopce a našla kousek stínu. Opatrně jsem zastavila, opřela batoh o kámen – prcek ještě spal a nechtěla jsem ji zbytečně budit. Využila jsem chvíli na odpočinek, napila se, hodila do sebe pár hrozinek jako rychlé cukry a šly jsme dál.

Prošly jsme kolem zříceniny Cueva. Kousíček od ní stál na půl rozpadlý dům. Normálně bych řekla taky zřícenina, ale na šňůře visela zářivě růžová mikrovláknová utěrka a další drobnosti napovídaly, že tu někdo opravdu bydlí. Kdo proboha žije na takovém místě? Raději jsem to nezkoumala a šly jsme dál.

Cesta začala klesat a zavedla nás do lesa. Úžasný vřesový les jako z pohádky, krásná široká cesta – a Štěpánka? Ta pořád spala... A přitom by se jí tu tak krásně šlo. Cesta nás dovedla až ke hřbitovu, kde se dala doplnit voda. Zastavily jsme se tedy u něj a ve stínu hřbitovní zdi jsme si uvařily oběd. Snad jsme tím moc nepohoršily správce, který kolem nás několikrát prošel a koukal trochu nechápavě.

Zastavil se u nás i mladý pár z Norska – byli hrozně zvědaví. Výjev matky s dítětem, jak si vedle hřbitova vaří oběd, asi pro ně nebyl úplně běžný. Zahrnuli mě klasickými otázkami – odkud jsem, odkud jsem vyšla, kam jdu, jestli jdu sama s malou, kolik váží ten obrovský batoh. Zaujalo je i to, že jsem mezitím stihla uvařit vodu a zalít Adventure Menu. Doptali se, co to je, pak uznale pokývali hlavou, popřáli dobrou chuť a šťastnou cestu. Byli moc milí. A já byla vděčná za každou možnost trénovat angličtinu, protože její úpadek u mě je dost smutný. Ne že bych ji někdy měla extra dobrou, ale raději bych, kdyby šla úroveň spíš nahoru než dolů.

Po obědě jsme pokračovaly dál. Opět jsme se ponořily do lesa. Štěpánce se moc líbil. Bohužel krásnou cestičku prospala a teď jsme prudce klesaly. Boty jí samy o sobě klouzaly, a navíc se naschvál sklouzávala, jako by to bylo největší dobrodružství. Měla jsem hrůzu z toho, že mi vyklouznou její ruce z mých a pořádně se natluče. Ale jak jí vysvětlit, že to není sranda, když je to pro ni taková zábava...

Došly jsme do vesničky Lomo de las Bodegas, odkud nás čekalo další stoupání – zpátky všechny výškové metry, které jsme předtím slezly. Do cílové vesničky Chamorga už to ale nebylo daleko. Začala jsem se pomalu rozhlížet po místě, kde bychom mohly postavit stan. Les mi přišel ideální – chránil nás před větrem, který tu na ostrově fouká skoro pořád, a jen se střídá silný a velmi silný vítr.

Kousíček před vesnicí jsem našla ideální rovný plácek, hned pod turistickou stezkou. Doufala jsem, že když postavíme stan až večer a ráno brzy zmizíme, nebude to problém. Na Tenerife se totiž ve volné přírodě stanovat nesmí. Jsou tu oficiální tábořiště, kde je možné spát zadarmo, stačí si jen dopředu zarezervovat místo. K naší smůle ale žádné z těchto tábořišť není v Anaze.

Došly jsme až do vesnice, abychom zjistily, jestli tam funguje restaurace a mohly doplnit vodu. Po cestě jsme objevily velkou nádrž s vodou a rybkami – to se Štěpánce moc líbilo, a tak jsme se u ní zastavily jak při cestě tam, tak i zpátky do lesa.

Postavily jsme stan a mrně mi pomáhalo. Podávala mi kolíky a pak i kameny, kterými jsem se snažila stan pořádně zavětrovat. Uvařila jsem večeři a zalezly jsme do spacáků. Teda Štěpánka zalezla do toho mého. Pustila jsem jí pohádky na dobrou noc a během chvilky spokojeně usnula. Spící jsem ji přemístila do jejího spacáku – do ovečky –, ale nad ránem se stejně zase přitulila ke mně, takže její spacák skončil pod hlavou jako polštář.

Místo toho, abychom každá spaly na své nafukovací karimatce, spaly jsme šikmo přes obě. No jo, první noci ve stanu po dlouhé době jsou vždycky trochu divoké.

Druhý den

Ráno jsem vstala brzy, chtěla jsem co nejdřív sbalit stan, ale Štěpánka měla ještě půlnoc. Sbalila jsem tedy aspoň to, co šlo, vzala věci na vaření a šla chystat snídani. Doufala jsem, že než se kuskus uvaří, mrně se začne probouzet. Marně. Byla úplně tuhá a odmítala si připustit, že by už měla vstávat. Sedla jsem si za ní do stanu, jedla snídani a snažila se ji jemným hlazením pomalu probudit. Marně. Dosnídala jsem, vyčistila si zuby… a pak jsem konečně uslyšela nějaký pohyb ze stanu. Sláva – mládě se budí!

Pak už šlo všechno jako po drátkách – snídaně, obléct, vyčistit zuby, sbalit stan a vyrazit. V tu chvíli jsem se ale zarazila. Kde mám hodinky? Večer jsem si je sundala a dala vedle sebe, ale teď nikde nebyly. Hledala jsem, ale nic. Řekla jsem si, že jsem je možná při balení omylem zabalila k něčemu jinému a najdu je večer. No... pravda je taková, že jsem je už nenašla. Taková malá tenerifská záhada.

Tím, že máme tarp, jsem uvažovala, jestli se třeba nelíbily nějaké ještěrce – těch je tam fakt dost – a ta si je odnesla. Ale copak ještěrky potřebují vědět, kolik je hodin? Možná jsem si je automaticky vzala s sebou, když jsem šla vařit, někde je položila a ony zapadly tak, že už je nikdy nenajdu. Každopádně si je z toho rána vůbec nevybavuju.

Vyrazily jsme zpět k vesnici, znovu koukly na ryby a pokračovaly dál. Dneska byl v plánu výlet k majáku Faro de Anaga na nejsevernějším výběžku ostrova – malý okruh a pak pokračování do vesnice Benijo.

V Chamorge jsme ještě přefiltrovaly vodu a vyrazily. Cesta vedla mírně do kopce a za chvíli se nám otevřely krásné výhledy do údolí, na protější kopce a na moře. Vítr sice pofukoval, ale sluníčko pálilo, co mu síly stačily, takže bylo dost teplo. Chvilkami jsem se snažila najít signál, abych se mohla ozvat domů. Psala jsem alespoň jednou denně do skupiny na WhatsAppu, aby o nás doma věděli a nikdo se zbytečně nebál. Včera jsem se ale neozvala – signál prostě nebyl.

Čím blíž jsme byly k majáku a moři, tím víc foukalo. Štěpánce se to samozřejmě nelíbilo, tak jsme si z toho udělaly hru. Vítr byl "zlý vlk" a naším úkolem bylo buď před ním utéct, nebo se někam schovat. Geniální nápad! Jenže Štěpánka pak začala křičet "Zlý vlk je tady, honem!" i při sebemenším vánku. Když šla po svých, schovávala se mi mezi nohy, a když byla v nosítku, poskakovala tak, že mi málem vyrazila zuby.

Kousek od majáku jsme našly pěkné závětří a trochu stínu – sluníčko už peklo fakt silně. Nalila jsem Štěpánce vodu do hrníčku, ale jen si k ní čuchla a vrátila ji zpět. Co se děje? Vždyť určitě musí mít žízeň. Napila jsem se – a hned mi bylo jasno. Voda chutnala, jako kdyby v ní bylo trochu benzínu nebo něčeho podobného. Dost mě to zaskočilo. Vzala jsem ji z kohoutku, který byl na mapě označený jako pitný, a navíc jsem ji ještě přefiltrovala. Přemýšlela jsem, jestli byla špatná už z kohoutku, nebo jestli se něco stalo při filtrování. Tak jako tak – tohle dítě pít nemohlo.

Já se trochu napila, abych aspoň trochu uhasila žízeň, a začala řešit, co dál. Zpět do vesnice to byly jen asi čtyři kilometry, ale do prudkého kopce a po sluníčku. Kousek níž jsem zahlédla dům, tak jsem si řekla, že tam zkusím vyprosit vodu. Pomalu jsme scházely dolů a když se naše cesta napojovala na jinou stezku, která vedla směrem od pláže, potkaly jsme skupinku tří kluků. Vysvětlila jsem jim situaci – že mám sice vodu, ale není pitná, a jestli nemají trochu navíc. Byli skvělí – dali mi víc než litr vody a ptali se, jestli mi to bude stačit. Věděla jsem, že další vodu můžu koupit ve vesnici, takže mi to na tuhle etapu stačilo. Štěpánka se konečně pořádně napila a hned byla spokojenější. A já taky.

Jo, a kdo by čekal, že tu špatnou vodu jsem v ten moment vylila, aby mě netížila – je naivní. Úplně jsem na ni zapomněla a táhla jsem ji celou cestu do kopce. Vylila jsem ji až nahoře.

Pomalu jsme se vydaly zpátky do vesnice. Na slunci bylo pořádné vedro a já si říkala, že když člověk toho zlého vlka (vítr) potřebuje, tak nikde není. Stínu taky moc nebylo. Tak jsem nahodila autopilota a šla – ať to máme co nejrychleji za sebou. Štěpánka v nosítku spokojeně usnula.

Když jsem došla ke svým zachráncům, obdivně na mě koukali, jaké mám tempo. "No to víte – těžký batoh, těžké dítě a nahoře mám vidinu stínu a zmrzliny," zasmála jsem se. A oni taky.

Najednou se zatáhlo. Jako by někdo vyslyšel moje prosby o stín. Začalo pomalu kapat. Pak víc. A pak ještě víc – až začal regulérní déšť. Žádná bouřka, žádný prudký vítr, jen zahradní deštík. Jako by si někdo řekl: "Tahle holka si zaslouží trochu zchladit." Vůbec mi to nevadilo. Byl příjemný, osvěžující a teplo zůstalo.

V místním baru se krčilo už několik zmoklých turistů. Štěpánka se vzbudila právě včas – dala jsem si kávu a zákusek, pro ni zmrzlinku a džus. Seděly jsme a spokojeně si užívaly ten okamžik.

Déšť po hodině ustal. Ještě jsem prohodila pár slov s kluky, ptala se, jestli nemají informace o počasí, ale taky byli bez signálu. Nabídli mi, že nás mohou vzít autem, pokud bych se bála dalšího deště, ale odmítla jsem. Věřila jsem, že už bude dobře – a navíc mě čekalo jen asi sedm kilometrů bez většího převýšení.

Nakoupily jsme zásobu vody a vyrazily. Zase, tentokrát už naposledy, kolem rybiček a dál lesem. Trasa by se dala zvolit i podél pobřeží, ale v mapách u ní bylo napsáno "closed" a ve facebookové skupině jsem četla, že se při deštích někdy zavírá kvůli sesuvům půdy. Teď – když píšu tenhle článek – už tam poznámka není. Tak kdo ví.

Ale vlastně mi vůbec nevadilo, že jsme se vrátily. Díky tomu jsme šly zase tím krásným lesem. Les jsem si tu opravdu užívala – byl krásně zelený a úplně jiný než u nás.

Do Benija nás vedla úzká, prudce klesající cesta. Les za námi postupně zmizel a já si říkala, jaké to je paradoxní – tady jsou lesy na kopci, ale v nížinách skoro žádná zeleň. U nás je to spíš naopak.

Dávala jsem velký pozor na nohy a Štěpánku učila nový povel "přitulit se". Už je dost velká a občas přes ni nevidím, zvlášť z kopce. Když se ale opře hlavou o mě, vidím mnohem líp. Takže naše komunikace při sestupu zněla asi takhle:

"Štěpánko, přitulit."
"Mami, už?"
"Ano, můžeš se odtulit."
"Štěpi, zase přitulit."
"Mami, nevidíš?"
"Ne, nevidím. Přitul se prosím."
"A teď vidíš?"
"Ano, vidím."

A tak pořád dokola. Mám hrozně ráda, když se mi podaří z nepříjemné situace udělat hru – je to pak pro obě mnohem snazší. Někdy to jde samo, jindy je to dřina, a občas to prostě nejde a musíme zatnout zuby.

S napětím jsem sledovala okolí – rovný plácek na stan nikde a natož nějaký chráněný před větrem. Došly jsme do vesnice, zašly do místní restaurace a zeptaly se paní, jestli neví o nějakém ubytování. A vida – věděla. Někde zavolala a poslala nás k baru, který vypadal, že slouží hlavně pro místní.

Tam na nás čekala postarší paní, která neuměla ani slovo anglicky. Moje španělština zahrnovala pár slovíček z Duolinga, takže domluva probíhala hlavně rukama a nohama. Ale zvládly jsme to. Zavedla nás do svého ubytování – a měly jsme tam všechno, co jsme potřebovaly. Udělaly jsme si večeři a brzy zalezly do postele.

Třetí den 

Ráno jsem opět vstala výrazně dřív než mrně. Sbalila jsem věci a šla uvařit čaj a snídani. Kolem osmé jsme se vykopaly a vydaly na další cestu. Podle mapy měla turistická trasa vést podél moře, ale když jsme začaly scházet po schodech k vodě, začala jsem mít velké pochyby, jestli je to dobrý nápad. Chodníček nikde, vlny obrovské a pořádně rachotily. Tak mohutné jsem snad v životě neviděla.

Malou jsem nechala na odpočívadle – zrovna měla nějakou práci s kamínky, tak to nebyl problém – a šla situaci prozkoumat. Klesla jsem ještě o kousek níž, ale chodník nikde, jen hučící masa vody, která ve mně vzbuzovala respekt. Dobře, tudy prostě nepůjdeme. Vrátila jsem se zpět a vysvětlila Štěpánce, že kolem moře to nevypadá bezpečně. Půjdeme raději po silnici do další vesnice, tam se napojíme na značku a v obchodě si koupíme něco dobrého na zub.

Cesta nebyla nijak frekventovaná, takže se nám šlo dobře. V malém obchůdku ve vedlejší vesnici si Štěpánka vybrala zmrzlinu a já dokoupila vodu. Jak je ten svět malý – před námi ve frontě stála paní, něco přes padesát, z Česka. Sedly jsme si, začaly vykládat, co jsme kde prošly a neprošly, vyměňovat si tipy na místa a zážitky. Byla moc fajn, a protože se tu jen tak potulovala a večer se vracela na stejné místo, rozhodla se, že půjde kousek s námi. Byla to příjemná změna mít na chvíli společnost i někoho jiného než našeho mrňouse.

Došla s námi až do vesnice Taganana, kde se naše cesty rozdělily. Zvažovala jsem nějaký oběd, ale Štěpánka zrovna spokojeně spala. V místním krámku jsem objevila poklad – čerstvé ovoce. Nakoupila jsem hrozny, které vypadaly fantasticky. To bude mít Štěpánka pěkné překvapení, až se vzbudí, radovala jsem se.

Cesta dál byla úzká, písčitá a vedla vysoko nad mořem. Výhledy byly nádherné, ale to nejkrásnější nás teprve čekalo. Sestoupily jsme skoro až k moři a tam našly potůček. Kvákaly tu žáby a Štěpánka byla nadšená. Konečně potůček! Musela jsem ji pořádně hlídat, aby do něj nevlezla.

Podél potoka jsme šly krásným zeleným údolím. Mrně si hrálo na horolezce a statečně šplhalo na velké kameny. Až mě překvapovalo, jak hezky přemýšlí nad tím, kam dát ruce a nohy, aby jí to neklouzalo. Údolí bylo jako z pohádky – sem tam mostek, nějaké schody, ale nic náročného. Spíš to dotvářelo kouzelnou atmosféru. Pro Štěpánku ideální hřiště.

Do vesnice Afur jsme dorazily kolem páté odpoledne. Dost jsme se zdržely hned zkraje s tou Češkou a teď nastal moment, kdy jsem musela rozhodnout, co dál se spaním. Po cestě jsem žádné vhodné místo na stanování neviděla – terén byl hodně členitý, většinou prudce do kopce nebo z kopce. Ve vesnici spát nešlo, takže zbývaly dvě možnosti: jít dál a doufat, nebo sednout na poslední autobus a sjet dolů do města, kde bych přes Booking zkusila najít nějaké ubytování.

Na rozmýšlení nebylo moc času – poslední bus jel za pět minut. Kdybych byla sama, šla bych dál a prostě hledala. Vždycky se něco najde. Ale s prckem? Tam u mě automaticky převažuje opatrnost. Takže jsem zvolila bezpečnější variantu – cestu do města.

Ve vesnici jsem se ještě seznámila s partou lidí, která se náhodně dala dohromady a vyrážela na kopec. I oni jeli dolů do La Laguny. Byli skvělí, prohodili jsme klasické otázky, které napadají asi každého, kdo mě potká s malou, a pak jsme se dost nasmáli nad historkami z cest.

V autobuse jsem začala hledat ubytování. Většina hostelů neubytovává děti a výběr na poslední chvíli nebyl moc velký. Ale nakonec se mi podařilo něco najít – a to bylo hlavní. Dojeli jsme na místo až za tmy. Obdivovala jsem Štěpánku, že tak dlouhý a náročný den zvládla s naprostým přehledem. Je to fakt úžasné dítě.

Daly jsme si večeři, sprchu a šly spát. Teda – Štěpánka šla spát, a já začala plánovat, jak se další den vrátit zpět na trasu. Pokud bychom se chtěly vrátit přímo do Afur, jely by nám autobusy dost mizerně a dorazily bychom tam až odpoledne, což by nám dost narušilo plán. Lepší variantou bylo dojet do vesnice Taborno, přes kterou jsme stejně měly jít, a která je od Afur vzdálená asi 3 km. Odtud bychom se napojily zpátky na trasu.

Jediné mínus? Jel tam jen jeden autobus – v 6:20 ráno. Vstávat tak brzy se mi opravdu nechtělo, ale jiná možnost nebyla. Nastavila jsem tedy budík na pro mě děsivou pátou hodinu a šla spát.

Čtvrtý den

Ráno šlo všechno až překvapivě hladce. Vstala jsem, začala chystat snídani, a než jsem se nadála, vzbudila se i Štěpánka. Něco málo jsme do sebe nacpaly a vyrazily na autobusovou zastávku. Do vesnice Taborno jsme dorazily někdy kolem osmé hodiny. Kolem nás proběhlo několik skupinek běžců a já jim tiše záviděla. Jak krásné to musí být – jen tak nalehko běžet po horách, s běžeckou vestou na zádech! Zatoužila jsem znovu po dlouhých výbězích v horách. Ne po těch pár kilometrech "kolem komína", jak běhám teď. V duchu jsem si slíbila, že doma začnu víc makat.

Ve vesnici jsme narazily na otevřenou restauraci a vábení ranní kávy se prostě nedalo odolat. Den předtím jsem na internetu četla, jak si ji lidé pochvalují, a tak jsem zvědavě nakukovala dovnitř. Opravdu – takovou restauraci by člověk čekal spíš dole ve městě, ne tady nahoře v horách. Jako první mi padla do oka vitrína s dortíky. Každá jsme si vybraly jeden. Já čokoládovo-oříškový, Štěpánce se líbil s jablíčky v listovém těstě. A oba byly naprosto božské. Pan majitel byl navíc neskutečně milý a vstřícný. Taková rána bych si klidně nechala líbit častěji.

Po jídle jsme vyrazily dál. Kochala jsem se nádhernými výhledy na divoké hory a zažívala opravdový pocit štěstí. Cestička se zase klikatila vřesovým lesem. Pomalu začalo mrholit a postupně přešlo v lehký déšť. Nic dramatického – žádný vítr, žádné velké ochlazení. Jen jako kdyby někdo nad námi držel konvici s vodou. Do hodiny déšť přestal.

Ve vesničce Chinamada jsme se zastavily v dalším místním baru. Už to nebylo tak luxusní jako předtím, ale na usušení věcí to bohatě stačilo. Štěpánka si dala zmrzlinu, chvilku jsme poseděly, aby nám trochu oschly bundy, a pak jsme vyrazily k výhledům u Morro Aguaide. Bylo to tam krásné, to ano – ale hlavně velmi snadno dostupné turistické místo, takže hodně oblíbené. My měly za ten den za sebou mnohem víc dechberoucí podívané. Je jen škoda, že některé věci se vyfotit prostě nedají (nebo to aspoň neumím).

Cestička byla pěkná a Štěpánka si spokojeně ťapkala sama. Zbývalo nám posledních šest kilometrů dolů do města, tím měl být náš přechod ukončen. Pomalu jsme začaly klesat směrem do vesnice Punta del Hidalgo. Cesta byla nekonečná, úzká a klikatá. Převažoval červený písek, občas se střídal s malými volnými kamínky. Nic vysloveně náročného, ale ani nic svižného nebo zábavného.

Sestup do vesnice vedl opět až k moři. Po cestě nás dvakrát zastihl déšť. Jednou to bylo jen slabé mrholení, ale podruhé už pořádná sprška. Naštěstí jsme byly zrovna blízko jeskyně (nebo spíš skalního převisu), kde jsme se mohly schovat. Štěpánce se v jeskyni moc líbilo – seděla na písku a prohlásila, že je "myška v díře".

Pomalu jsme došly do města. Jako první cíl jsem si dala ulovit nějaký oběd. Konečně se mi poštěstilo – našla jsem přesně takovou restauraci, jakou jsem tu celou dobu hledala. Objednaly jsme si polévku (zeleninový krém) a k tomu nějaké maso. Než nám jídlo přinesli, dostaly jsme čerstvou křupavou bagetu s máslem. Tohle mám na jižanských zemích fakt ráda – že ke každému jídlu automaticky přinesou i čerstvé pečivo.

Závěr

Než jsme definitivně opustily Anagu, vyjely jsme ještě autobusem do Cruz del Carmen, kde se nachází vyhlášené mlžné lesy. Pro nás to už ale byl "jen další les". Nijak zásadně se nelišil od těch, které jsme už na cestě prošly – jen tu byly navíc dřevěné lávky a hodně turistů.

Původní plán byl toulat se po Evropě třeba i měsíc. Záměrně jsem si nekupovala zpáteční letenku, nechávala si otevřené možnosti. Přemýšlela jsem nad několika dalšími destinacemi, kam se vydat. Jenže poslední dva dny treku jsem začala cítit, že na mě něco leze. Bylo mi jasné, že pokud onemocním já, Štěpánka to nejspíš chytí ode mě. Rozhodla jsem se proto raději pro návrat domů. Co taky s nemocným prckem na cestách…

Ukázalo se to jako nejlepší možné rozhodnutí. Štěpánka opravdu den po příjezdu lehla. Navíc se do Česka dostavilo jaro o měsíc dřív – a když jsme přiletěly, všechno zrovna krásně kvetlo. Měla jsem z toho ohromnou radost. Konečně se mi po letech podařilo nasušit jarní bylinky – o čemž jsem mluvila už dlouho, ale nikdy jsem to nestihla včas. Vždycky odkvetly, než jsem se k tomu dostala.

Tenerife je opravdu krásné místo a můžu ho s klidem doporučit. Jen je trochu komplikované cestovat po ostrově autobusem. Často jsme jely třeba 20 kilometrů dvě hodiny – a to je opravdu únavné. Asi ideální varianta, jak si ostrov naplno užít, je půjčit si auto a podnikat jednodenní výlety.

Za největší bonus celého výletu ale považuju znovushledání s Katkou. Je to úžasná žena, padly jsme si do noty a domluvily se, že zůstaneme v kontaktu. A v létě, až bude s rodinou na Slovensku, se snad zase uvidíme.