Přechod Šumavy 1.den 

Čas na rodičovské dovolené se nemilosrdně krátí – a s ním i předzvěst konce velkých výprav, kdykoliv se mi zachce. Bucket list se zážitky se pořád nějak nebere konce a sotva jednu položku odškrtnu, hned místo ní přibydou další dvě. Přechod Šumavy jsem měla naplánovaný už dlouho, ale pořád jsem ho nějak odkládala. Cesta vlakem přes celou republiku mě odrazovala. Jenže jsem cítila, že je načase zase někam zmizet – a když počasí vypadalo rozumně, rozhodla jsem se: jedeme.

Nejlepší variantou byl vlak, který jel ve čtyři ráno z Valmezu. Sice nás čekalo kruté vstávání, ale jel do Železné Rudy nejkratší možnou dobu (čti "jenom 7 a půl hodiny") a navíc jsme tam měly být docela brzo, takže jsme ještě ten den mohly dojít k prvnímu nocovišti.

Na Šumavě je perfektně udělaná síť nouzových nocovišť, kde se dá legálně přenocovat – jinak se tu samozřejmě spát nesmí, protože se jedná o národní park. Trasa, kterou jsem si naplánovala, z velké části kopírovala Stezku Českem (s tím malým rozdílem, že tato etapa podle Stezky zabere cca 3 dny a nám zabrala 8) a vedla právě od nocoviště k nocovišti. Denní dávku kilometrů jsem si stanovila na maximálně 17. Některé dny jsme ušly méně, někdy trochu víc, ale přes 17 jsem jít nechtěla – prcek toho zas tolik sám neujde a já nesla většinu času batoh vpředu i vzadu.

V noci jsem skoro nespala, převalovala se a přemýšlela nad cestou. Na balení mám vytvořený skvělý gear list, podle kterého se vždycky balím. Můžete si ho napsat po staru na papír nebo do Excelu, ale existují i webové stránky, kde si ho můžete sestavit přehledně online. Já osobně používám lighterpack.com, a je to opravdu skvělý pomocník.

Budíček mi zazvonil ve 3 ráno, oblékla jsem se, sbalila posledních pár drobností a odnesla batoh do auta. Pak jsem šla převléct prcka a vzbudit Kubu, který nás měl vézt na nádraží. K mému překvapení a upřímné radosti nás nakonec dovezl až do Hranic, čímž nám ušetřil jeden přestup. Sláva! Takže nás čekaly už "jen" tři.

Vlak do Prahy byl poloprázdný, takže jsme si zabraly celé kupé jen pro sebe. Sedačky jsem roztáhla tak, že z nich vzniklo krásné lůžko, a říkala si, že se po cestě ještě trochu dospím. Nedospala. Štěpánka na spaní měla jiný názor a tak jsme prostor využily k hrám. Nejprve časopis Puntík, pak různé hry z Ateliéru v lese.

Chvíli před Prahou jsem potřebovala na záchod, a tak jsem Štěpánku poprosila, ať mě počká, že dostane důležitý úkol: pohlídat naše věci. Ve skutečnosti se mi ji jen nechtělo tahat s sebou. Štěpánka to ale vzala doslova a proměnila se v pejska – a štěkala na všechny lidi, kteří prošli kolem. A protože se jí to štěkání zalíbilo, pokračovala v něm i na Pražském nádraží (ano, bylo tam asi milion lidí) a následně i na pana průvodčího ve vlaku do Plzně.

V druhém vlaku jsme se staraly o imaginárního koníka. Dostával vodu, seno i oves, Štěpánka ho čistila a nakonec ho uložila na sedačku, aby se vyspal. Jak já mu záviděla.

Plzeňské nádraží je opravdu krásné a v patře jsme našly pekárnu/kavárnu. Dala jsem si kafe a Štěpánka zákusek. V knihkupectví Dobrovský jsme objevily časopis s nálepkami, který ji na chvíli zabavil ve třetím vlaku do Klatov. A v posledním vlaku do Železné Rudy konečně usnula a prospala celou cestu.

V Rudě jsme rychle našly bankomat (ať mám pro jistotu dost hotovosti), Štěpánku jsem uplatila borůvkovou zmrzlinou a vyrazily jsme vstříc novému dobrodružství.

Ze začátku Štěpánka šlapala statečně sama, pak ale přišla s tím, že budeme hrát hru na zlého vlka a že mě bude chytat. Skvělá hra – máme při ní i rychlé tempo a já musím běhat s batohem. Nevýhoda je, že většinou skončí tak, že vlk přehlédne nějaký kámen nebo kořen a upadne. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. No nic, jak se píše v jedné naší oblíbené knížce: Pofoukáme, zalepíme a kolínko uzdravíme.

Mrně se potřebovalo potulit, tak šlo do nosítka. Nahodila jsem tempo a cesta začala utíkat. Přišla nosítková hra "Co dáme sežrat tygrovi", kdy čím větší blbinu tygr sežere a máma u toho udělá větší grimasu, tím větší sranda to je. Tuhle hru máme už snad rok – a furt se jí nemůžu zbavit.

Po pár kilometrech jsem potřebovala pauzu a sundat si batoh ze zad i z břicha. Nudný asfalt, i když v krásném lese, se Štěpánce vůbec nelíbil, takže jsem vytáhla oblíbená kokina a šlo se. Po kilometru jsem byla ochotná prcka vzít zase zpět do nosítka a domluvily jsme se, že nudný úsek ji ponesu a pak – k jezeru, kde bude pěkná cestička – dojde po svých.

Pěšinka k jezeru Laka byla opravdu krásná – z části se šlo po dřevěné lávce, z části po lesní pěšince. Štěpánka spokojeně pobíhala přede mnou. Na lavičkách jsem udělala písmenkovou polévku z DM a k mému překvapení mi ji prcek skoro celou snědl. No nic, dám si něco jiného – hlavně že sní i něco jiného než sladké.

Od jezera k nocovišti to bylo už jen asi dva kilometry. Když jsme došly, postavily jsme tarp, uvařily těstoviny s tuňákem (naše oblíbené jídlo na cesty) a šly spát.