Přechod Šumavy 2. den

V noci přišel déšť, ale nic dramatického – jen pár kapek. Ráno jsem tarp pověsila na dřevěné zábradlí, kterým bylo nocoviště obehnané, a než uschnul, udělaly jsme si snídani. V batohu jsem měla zbytek pečiva, které bylo potřeba sníst, a k tomu jsem vytáhla malou meruňkovou marmeládu, kterou jsme dostaly v Plzni k loupákům. Měli tam super akci: kup dva loupáky a dostaneš marmeládu zdarma.

Pomalu jsme vyrazily. Štěpánka hned za nocovištěm začala vyjednávat, že by k chození potřebovala mlsat něco dobrého na zub. V poslední době mi připomíná oslíka, který jde jen tehdy, když má před sebou na provázku uvázanou mrkvičku. Vytáhla jsem tedy něco dobrého a šly jsme dál.

Po chvíli cesta odbočila z asfaltu na úzkou, vyšlapanou pěšinku ve vysoké trávě. Štěpánce se tráva, která byla vyšší než ona, moc nelíbila, a tak jsem jí navrhla, že půjdu za ní a z obou stran jí budu hůlkami prorážet cestu. To se jí líbilo – hůlky jí připomínaly zábradlí, kterého se mohla držet, a spokojeně si vykračovala. Pro mě to byla slušná posilovna, držet hůlky ve vzduchu v jedné výšce, zvlášť když se do nich mrně opíralo. Ze zarostlé cestičky se postupně stala lesní cesta a ta se nakonec napojila zpět na asfalt.

Tam přišel klasický otrávený výraz a stížnosti na nudu. Prcek šel do nosítka a my pelášily dál – snad se brzy zase objeví nějaká zajímavější stezka. A opravdu, po pár kilometrech jsme se dočkaly – krásná lesní cesta, kaluže, bláto, po stranách borůvky. Štěpánka si zase radostně ťapkala sama. Ušly jsme skoro dva kilometry, když se ze spokojené princezny začal stávat mrzout, kterému vadila každá drobnost. Jasný signál, že je čas zpátky do nosítka.

Trochu jsem brblala, že mám těžký batoh, ale naštěstí jsem s sebou měla malou rozumbradu, která mi s vážným výrazem vysvětlila, že to je tím, že mi tam ráno potají přidala svoje imaginární koťata, Ferdu mravence a brouka Pytlíka. "Jasně, hned ten těžký batoh dává smysl," smála jsem se.

Mrně v nosítku usnulo a já došla až do vesničky Prášily, kde byl malinký obchůdek a skvělá kavárna. V obchodě jsem koupila pár drobností na cestu (k mému zklamání neměli ovoce), a v kavárně jsem si dopřála kafe a luxusní dortík.

Když jsem chtěla probudit Šípkovou Růženku v nosítku, stačilo jen zašeptat kouzelnou formuli: "Mají jahodovou zmrzlinku." A princezna se rázem probrala z hlubokého spánku i se všemi svými imaginárními zvířátky.

Osazenstvo kavárny se klasicky rozdělilo na dva tábory. Jeden tábor nechápavě kroutil hlavou a měl nevyžádané rady a poznámky a na druhý méně početný tábor, konkrétně jej tvořila jedna rodinka, která se na mě usmála, že mají doma stejné blázny jako jsem já.

Cesta z vesnice k Prášilskému jezeru vedla nejdřív kousek po asfaltu, ale pak naštěstí odbočila na pěknou lesní stezku. V kavárně nás trochu strašili, že prý je cesta k jezeru hrozná – samé velké kameny, prudké stoupání, nic moc terén. Ale pro nás to naopak znělo skvěle. Věděla jsem, že prcka bude taková cesta bavit a já taky budu radši někde šplhat po kamení, než jít po asfaltu.

Realita byla každopádně mnohem méně dramatická, než jak ji vykreslovali. Příjemná, lesní cesta s občas nějakým větším pevným kamenem – pro nás naprosto v pohodě. Navíc podél cesty zase rostly borůvky, takže jsme se pravidelně zastavovaly na "svačinku". Každých pár kroků jsme se ládovaly a vůbec nespěchaly.

Od jezera to potom bylo asi pět kilometrů na Poledník, kde byla rozhledna, bufet a další nouzové nocoviště. Večer mě pobavilo povídání s ostatními výletníky, kteří výstup na Poledník popisovali skoro jako výstup na Mount Everest. Nechci si hrát na hrdinku, ale asi jsme prostě zvyklé na jiné kopce. Mírné, i když několikakilometrové stoupání po asfaltu pro nás opravdu nebyl žádný problém.