Přechod Šumavy 3. den

Ráno jsem zjistila, že moje powerbanka se rozhodla odejít na věčné časy – bez rozloučení a varování prostě přestala fungovat. Tak díky. Zkusila jsem poprosila pár z Polska, jestli bych si mohla na chvilku telefon připojit k nim. Protože měli dvě powerbanky, nebyl to pro ně problém.

Pomalu jsme se nasnídaly a sbalily věci. Uvařila jsem náš oblíbený kuskus – pro Štěpánku s jedním jablkem, pro mě s rozinkami a oříšky. Štěpánka je na jídlo dost vybíravá a její chutě se mění snad podle aktuální konstelace hvězd. Dřív se po rozinkách mohla utlouct – celé Nízké Tatry je zobala jako nejlepší kokino, co existuje – a teď se na ně dívala, jako by byly otrávené.

Po snídani jsme vyběhly podívat se nahoru na rozhlednu. Poledník je placená rozhledna a večer předtím jsme ji nestihly otevřenou. Kromě nádherného výhledu do kraje jsou tu ve třech patrech i malé výstavky s různými tématy, které se týkají Poledníku a Šumavy.

Vydaly jsme se pomalu na cestu. Ten den nás měla čekat víceméně jen cesta z kopce dolů. Vybrala jsem si trasu, která byla sice trochu delší, ale značená jako Stezka Českem. Přišlo mi totiž, že se ji snaží vést přes pěkná a zajímavá místa. Cesta vedla po asfaltu a já přemýšlela, jestli je Šumava spíš asfaltový ráj, nebo peklo. Všude kolem nádherné lesy a příroda, ale místo lesní pěšinky jste nuceni dupat po asfaltu.

Ve chvíli, kdy jsem si potřebovala dát pauzu, jsem zkusila štěstí a oznámila prckovi, že by mohla jít sama. K mému překvapení souhlasila. Vytáhla jsem kokina a šlo se. Když denní příděl dobrot došel , Štěpánka mě chytila za ruku, řekla "běžíme" a tak jsme běžely. Jo, není nad to běhat s krosnou na zádech – skoro jsem si připadala jako na vojenském výcviku, ale metry ubývaly, takže jsem neprotestovala.

Další zábavou byl Štěpánčin sáhodlouhý výklad o tom, jak dřív na Šumavě žili dinosauři, delfíni a kosatky. Dozvěděla jsem se taky, že tu byla velká díra, ve které žily myši, a že cesta byla rozdělena zábradlím – na jedné straně chodili lidé a na druhé jezdili cyklisté. Také mě informovala, že ke svým koťatům a Ferdovi Mravencovi a broukovi Pytlíkovy se dneska do batohu přidal i koník a cvrček. No budiž, ale jestli mi tam příští den strčí i Faldíka, tak ten batoh fakt už ani nezvednu.

Dětská fantazie je prostě úžasná a bez hranic.

Po rychlém obědě jsme došly zbývajících pár kilometrů k Tříjezerní slati. Kolem jezírek vedl chodníček z dřevěné lávky, takže mrně šlo z nosítka ven a spokojeně po něm pobíhalo.

Pak už konečně přišel čas na odpolední šlofík. Trochu mě mrzelo, že Štěpánka usnula až tak pozdě, protože cesta do Modravy vedla údolím kolem krásného potoka, který bych si chtěla víc užít. Došly jsme až do Modravy, kde podle map měl být obchod. Měla jsem štěstí, protože paní prodavačka mi řekla, že obchod s pekárnou otevřeli teprve minulý týden. Dala jsem si tam výbornou povidlovou buchtu a kafe, a Štěpánka si pochutnala na svém oblíbeném jahodovém Mrožovi.

Po rychlém občerstvení jsme šly prozkoumat místní dětské hřiště. Snažím se, aby výlety byly pro Štěpánku co nejhezčí, takže když je možnost dát si zmrzlinu nebo jít si pohrát, ráda toho využijeme.

K večeru jsme se pomalu vracely kousek zpět před Modravu na nocoviště. Cestou jsme potkaly dvě stádečka oveček, které odpoledne odpočívaly ve stínu, a taky jsme zahlédly bílého klokana, který měl výběh naproti místnímu pivovaru. Na plotě visel velký plakát "Skoč si na pivo".

Na nocovišti bylo rušno. Tři tatínci sbalili své ratolesti a pejsky a vyrazili na přechod Šumavy. Všichni byli moc milí a já jen tiše doufala, že co nejdřív padnou únavou a usnou.

Kousek vedle nocoviště tekla řeka, podél níž jsme odpoledne šly a která přímo lákala ke koupání. Myslela jsem, že Štěpánku do studené vody nedostanu, ale naopak se jí to líbilo, a tak jsme se aspoň pořádně obě umyly.