Přechod Šumavy 4. den

Ráno nám všechno nějak trvalo a nemohly jsme se vykopat k odchodu. Ještě jsme se stavily v obchodě, kde jsme vzaly čerstvé pečivo a nějaké dobroty na svačinu – a konečně jsme vyrazily.

Většinu cesty jsem se držela trasy Stezky Českem, ale tentokrát jsem ji musela na chvíli opustit. Oficiální trasa vedla z Modravy po zelené na Březník, a pak se po modré a žluté vracela zpět na červenou. Jenže s touhle zacházkou by trasa mezi nocovišti vycházela na nějakých 20 km – a to už by pro nás bylo moc. Takže jsem šla rovnou po červené a držela se jí až k rozcestníku "U Pramene Vltavy".

První kilometry začaly podle známého scénáře: Štěpánka na mě z nosítka spiklenecky mrkla a prohodila:
"Mohl by tygr něco ochutnávat?"
A já, trochu znuděně, odpověděla, že mohl.

Takže tygr ochutnával bodláky (které ho popíchaly), kopřivy (které ho popálily), mravence (kteří ho poštípali) a spoustu dalších rostlin – ideálně takových, které mu vůbec nechutnaly. Chudák tygr.

Pak následoval kilometr, kdy šla Štěpánka sama. Sbíraly jsme borůvky, hrály na zlého vlka a naši oblíbenou hru na hladového dinosaura. Hra spočívá v tom, že říkám:
"Já, hladový dinosaurus, bych si dal…"
…a Štěpánka mi nosí, co si poručím. Občas hrajeme lehkou verzi, kdy chci něco červeného nebo zeleného, jindy pokročilou – a tam chci třeba jitrocel, list pampelišky, jetel nebo bršlici.

Pak už se mrně začalo nudit, začaly ji strašně bolet nožičky a zase musela do nosítka.

Na Černé hoře jsme si udělaly přestávku. Štěpánka spokojeně spala v nosítku a já si chvíli oddechla. Přitočili se ke mně nějací cyklisté a dali se se mnou do řeči. Zazněla obvyklá sada otázek (odkud jdu, kam jdu, kolik ujdeme, jestli dítě chodí i samo, kolik váží batoh…). Dostávala jsem je denně hned několikrát.

Ale taky jsem se od nich dozvěděla, že toho dne už potkali jednu maminku, která šla taky s prckem a vypadala, že dělá přechod Šumavy. Jen měla vozík. Trochu jsem se zaradovala – třeba potkáme podobného blázna jako jsme my a Štěpánka bude mít parťáka.

U rozcestí, odkud vede modrá značka k pramenu Vltavy, se Štěpánka vzbudila a zbytek cesty šla po svých. U pramene jsme si to prohlédly a slíbila jsem jí, že až někdy budeme Vltavu přecházet nebo kolem ní projíždět, připomenu jí, že začíná jako tahle malá studánka.

Největší atrakcí pro mrně nebyl pramen, ale malá myška, která pobíhala kousek vedle – a Štěpánka ji asi půl hodiny fascinovaně pozorovala.

Na lavičce jsme si daly svačinu a vyrazily zase dál. 

Štěpánka, která nabrala síly z odpoledního šlofíku v nosítku a ze svačiny, běžela z kopce a táhla mě přitom za ruku za sebou. Když se cesta srovnala, začaly jsme zase hrát hru na hladového dinosaura. Jakmile si prcek uvědomil, že začínáme stoupat, vytáhla jsem z rukávu další motivaci – motýly. Bylo jich všude spoustu a Štěpánku náramně bavilo za nimi běhat. Ani jsme nemrkly a měla v nohách přes dva kilometry v kuse. Pak už začala trochu kňourat, takže se zase spokojeně naložila do nosítka.

Já mezitím docela bojovala s baterkou na mobilu. Naše milá powerbanka vypověděla službu, takže jsem nabíjela, kde se dalo, a jinak měla mobil co nejvíc v režimu letadla. Jen občas jsem ho zapnula, abych zkontrolovala, jestli mi někdo nevolal nebo nepsal.

Když jsem ho zapnula tentokrát, přišla mi zpráva, že se mi brácha několikrát snažil dovolat. Hned jsem tušila, proč. Normálně si nevoláme, a když se mi snažil dovolat víckrát za sebou, znamenalo to, že se stalo něco důležitého.

Zastavila jsem na místě s krásným výhledem a zavolala mu zpátky.
"Mluv prosím rychle, mám jen 15 % baterky," začala jsem.
"Dobře… Dnes ráno umřela babička z Jihlavy."

Ta zpráva mě nepřekvapila. Tušila jsem to. Rychle jsem se zeptala, jestli už se ví, kdy bude pohřeb, a víc jsme nerozebírali. Zavěsila jsem. Netušila jsem, kdy se mi zase podaří telefon nabít.

Zůstala jsem stát a dívala se do krajiny. Přišlo to, co jsme všichni věděli, že jednou přijít musí. Byla jsem sama s prckem na Šumavě, mobil skoro vybitý, bez možnosti dovolit si velké emoce. Neměla jsem náruč, která by mě objala. A tak jsem tam jen tak chvíli stála a koukala na ten krásný výhled.

Pak jsme vyrazily dál k dalšímu nocovišti. V hlavě jsem si potichu a v klidu uzavírala jednu kapitolu života. Samozřejmě jsem věděla, že babička je už dlouhé roky ležák a že s ní nikdy znovu nezažiju léto na chalupě. Ale až teď to bylo opravdu definitivní.

V mysli mi běžely vzpomínky – jak na chalupě zametala koberce hrubým smetákem a poslouchala u toho rádio Impuls, jak chutnaly její domácí knedlíky a kuřecí vývar, jak voněla chalupa. Byly to krásné vzpomínky. A teď už patří minulosti.

Na Bučině jsem zahnula k hotelu Alpská vyhlídka. Jednak jsme měly dost času, a taky jsem si tu chtěla trochu dobít telefon. Okolí hotelu bylo moc hezké – dvě umělá jezírka, soška vodníka, vodní kolo a také zbytky železné opony. Nikdy jsem ji neviděla a vlastně jsem ani nevěděla, že někde kousek ještě zbyl. Se zájmem jsem si ji prohlédla a přečetla informační tabuli. Štěpánka chtěla vědět, co je to za plot, a já jsem se ji snažila vysvětlit, ale jak vysvětlit něco, čemu sama do hloubky nerozumím, malému prckovi?

Nikdy jsem netoužila po moci, a tak je pro mě celý komunistický režim naprosto nepochopitelný. Všechny ty politické procesy, věznění, vraždy, nucené práce… to mi ani jako dospělému nedává smysl. Možná je to tím, že hledám logické vysvětlení tam, kde není.

U hotelu byla houpačka, na které se Štěpánka chtěla pohoupat. Obvykle se zhoupne jen párkrát a chce dolů, ale tady se jí to tak zalíbilo, že se smála, skoro se počůrala, a chtěla se houpat víc a víc. Smích je nakažlivý – a ten dětský obzvlášť – takže jsme se smály společně na plné kolo.

Na nocoviště jsme odcházely s nabitým telefonem, což byl další velký bonus dne. Byl pátek a nocoviště na Bučině bylo dost plné. K mému milému překvapení tam byla i ta maminka s miminkem, o které mluvili ti cyklisté na Černé hoře. Měla s sebou osmiměsíční miminko i pejska. Hned jsme se daly do řeči a já byla moc ráda, že jsem potkala někoho podobně smýšlejícího.