Přechod Šumavy 5. den

Ráno jsme měly hned několik možností, jak dojít do Strážného. Nejkratší varianta vedla po modré a dál po zelené turistické značce. Jenže se to na mapách tvářilo jako asfaltky – a představa, že budu celý den šlapat po asfaltu, se mi vážně nelíbila.

Druhá možnost byla jít po červené značce. Byla sice delší, ale působila tak, že aspoň část trasy by mohla vést mimo asfalt. Vzhledem k tomu, jak mě začaly bolet šlapky na nohou, jsem zvolila raději lesní cestičku – a udělala jsem dobře. Za celou cestu jsme potkaly jen dvě dvojice, a samotná stezka byla opravdu nádherná.

Asfaltu jsme se ale nakonec úplně nevyhnuly. V určité chvíli lesní i polní cesta skončily a dál už to byla klasika – tvrdý povrch.

Ve Strážném jsem na mapách našla obchod, takže jsem chvíli přemýšlela, jak to celé logisticky vyřešit. Červená značka by nás totiž zavedla krásně až k nocovišti, ale obchod byl ještě o kilometr dál – tedy kilometr tam a kilometr zpátky.

Nakonec jsem zvolila nejlepší možnou variantu: přejít po cyklostezce z červené značky na zelenou, která nás měla dovést přímo do centra.

Asi kilometr před Strážným jsem si potřebovala dát pauzu. Shodila jsem batoh a čekala, až se prcek vzbudí. Štěpánku jsem chtěla motivovat, ať si do Strážného dojde po svých – třeba na zmrzlinku. Jenže jakmile uviděla před sebou restauraci s dětským hřištěm, bylo jasno.

Restaurace se jmenovala Dvůr Lískový vrch – a upřímně ji můžu doporučit. Obsluha byla moc milá, jídlo výborné a pro děti mají venkovní hřiště i vnitřní koutek.

Když jsme se pomalu chystaly k odchodu a Štěpánka ještě pečlivě uklízela po sobě hračky, otočil se ke mně postarší pán:
"Něco mi říká, že ta holčička patří k vám."
Usmála jsem se a řekla, že jeho šestý smysl ho neklame. Vysvětlila jsem mu, že opravdu zvládnu unést i dítě, i batoh, a že už několik dní jdeme pěšky – prcek každý den nachodí 3 až 4 kilometry sám a zbytek se nese.

Pán prohodil něco o tom, že kdyby měl klobouk, tak ho smekne. Chtěla jsem něco odpovědět, ale Štěpánka mě začala tahat za ruku, že musíme honem na zmrzku. Tak jsem pánovi jen zamávala a i s batohem na zádech se rozběhla z kopce. Ještě za mnou volal, že něco takového v životě neviděl a že ho mrzí, že nemá kameru, protože tohle mu nikdo neuvěří. Z dálky jsem mu stihla ještě jednou zamávat – a byly jsme pryč.

Ve Strážném si Štěpánka vybrala super úžasnou jahodovou zmrzlinu za 79 korun. Nedala mi ani malinký kousek. Chvíli jsme běhaly po parku a hrály si na schovku, pak rychlý nákup ve večerce – a hurá na nocoviště.

V půlce kopce už Štěpánka hlásila, že nemůže dál. Já si zabejčila, že batoh nesundám, ale nakonec jsem ji teda naložila "na koně" – a tak jsme došly až na nocoviště. Škoda, že z toho nemám fotku, myslím, že jsme musely vypadat fakt epicky.

Začala jsem stavět stan, ale kolíky se vůbec nedařilo zapíchnout. Podloží bylo tvrdé a plné kamenů. I ostatní s tím zápasili, takže nemělo moc cenu hledat jiné místo. Začala jsem být dost nervózní a protivná. Proč zrovna dneska, když má v noci přijít bouřka?!

Štěpánka tomu taky nepomáhala. Pořád kolem mě poskakovala a její nekonečné "A ploč?" mě dostávaly do varu. Asi jsem vypadala opravdu zoufale, protože po chvíli za mnou přišel nějaký pán, jestli mi může pomoct. Souhlasila jsem, ale k mému zděšení vzal kámen a začal jím do kolíků tlouct.

Jeden ohnutý. Druhý taky. Třetí… čtvrtý… Jasně, kámen si umím vzít taky, ale právě proto, abych si kolíky nezničila, jsem to nedělala. A stejně je nezatloukl nijak hlouběji než já rukou. Nakonec jsem přitáhla čtyři velké šutry a těmi tarp přichytila. No – a děj se vůle boží.

V noci jsem pořádně nespala. Pořád jsem koukala na radar, co se na nás žene. Nejdřív v deset večer přišel déšť. Pak kolem jedné ráno první bouřka. A kolem třetí druhá. Naštěstí jsou nocoviště dobře situovaná v závětří, vítr nebyl zas tak silný a tarp nám neuletěl.