Přechod Šumavy 6. den

Ráno bylo ve znamení mrholení. Štěpánce se nechtělo vstávat, a tak jsem si nejdřív nachystala snídani a čaj, v klidu posnídala, sbalila, co se dalo, a čekala, až se mrně probudí.

Pak si v klidu posnídala i ona a když už to vypadalo, že by nemuselo začít znovu silně pršet, sbalila jsem mokrý tarp a vyrazily jsme.

Celé dopoledne chvilkami poprchávalo, ale nic hrozného – naopak to mělo překvapivě dobrý vliv na Štěpánku, která statečně šlapala sama po asfaltu.

Hrály jsme naše klasické hry a já přemýšlela, jak je možné, že už tak dlouho nevymyslím nic nového, co by mělo větší úspěch.

V jednu chvíli se Štěpánka rozhodla, že bude pejsek a že chce aportovat klacek. To je taky moje oblíbená hra, i když občas uvádí kolemjdoucí do mírného rozpaků.

Prostě vezmeme nějaký klacík, já ho hodím, zakřičím "Aport!" a Štěpánka za ním běží a nosí mi ho zpátky.

Na své poměry ušla dnes opravdu velký kus, a tak když začala říkat, že by chtěla do nosítka, snažila jsem se jí hned vyhovět.

 V půlce cesty začal foukat vítr, který odvál mraky, a vysvitlo sluníčko. Na lavičce jsme si udělaly přestávku – vytáhla jsem mokré věci a dala je sušit. Uvařila jsem nám čínskou polévku. Vlnkované nudličky měla Štěpánka poprvé a moc se jí líbily – a k mé radosti jí i chutnaly.

Do Nového Údolí jsme dorazily poměrně brzo, zrovna tak akorát, protože právě byla možnost projet se po nejkratší železnici z Česka do Německa. Štěpánka se sotva probudila, takže jen rozespale koukala, co se děje – ale buď jsme mohly jet hned, nebo vůbec. Jely jsme. A bylo to super.

V krčmě ve vagonu jsme si daly pizzu a zmrzku, nechala jsem dobít telefon a užívaly jsme si krásného, teplého počasí. Vůbec bych nevěřila, že ráno bylo pochmurno a mrholilo.

Prošly jsme se kousek do Německa, nabraly vodu a vyrazily pomalu k nocovišti. Tam jsme se seznámily s maminkou a její jedenáctiletou dcerou Barčou. Holky nám prozradily, že kousek od tábořiště teče potok a je v něm super tůňka na koupání.

To bylo něco pro nás. Vyrazily jsme tedy směrem k potoku a Barča se k nám přidala. Byla hrozně milá a fajn.

Voda v řece byla ledová, ale potřeba se vykoupat byla silnější, takže jsem zalezla až po hlavu do tůňky a spokojeně se čachtala. Štěpánce se zase líbil písek na kraji řeky – pochodovala si po kolena ve vodě a byla naprosto spokojená. Až tak spokojená, že jsem ji z té ledové vody nemohla dostat ven.

Cestou zpátky vymyslela super zábavu – s Barunkou budou utíkat přede mnou. Smály se jako pominuté.

Před spaním jsem si dala za úkol vyžebrat od někoho trochu soli – naše došla a bez ní vařit těstoviny, ale třeba i kuskus, není žádná sláva.

Vytipovala jsem si tři "trampy" ve věku kolem padesátky, u kterých jsem usoudila, že je největší šance, že budou mít sůl. A opravdu – jeden ji měl.

Když mi trochu přesypával do solničky, spiklenecky na mě mrknul a povídá:
"Rozneslo se tady po nocovišti, že jste se byly někde koupat…"

Úsměv mi ztuhl na rtech, několikrát jsem zamrkala a nervózně přešlápla z nohy na nohu. Myslela jsem, že nás nikdo neviděl, a že je to od nocoviště dost daleko.

"… Můžeš mi prozradit, kde jste byly, abychom se mohli jít taky trochu umýt?"

Uf. Takže nás nikdo opravdu neviděl. S úlevou jsem ho nasměrovala, kudy se k tůňce dostane.

Ten den s námi na nocovišti spal i tatínek se dvěma dětmi, šest a sedm let. Prckové, po celém dni ve vlaku, vyváděli jako urvaní z řetězu – a slabší povahy mezi ostatními nocležníky neskrývaly své rozladění.

Zalezla jsem se Štěpánkou do stanu, řekla jí pohádku o Červené karkulce, nasadila špunty do uší a spokojeně usnula.