Přechod Šumavy 7. den

V 6 ráno budíček. Malí čertíci z vedlejšího stanu se začali probouzet a vesele to křičeli do světa. Asi by mi nevadilo vstávat dřív, ale v noci teploty dost klesly, venku byla ještě pořádná zima a z vyhřátého spacáku se mi prostě nechtělo.

Rachot z vedlejšího stanu rázně utnul hlas z jiného stanu, který zakřičel: "Ticho tady bude!" No jo, cizí autorita občas dělá divy.

I přes veškerou snahu se mi už znovu usnout nepodařilo. Vykopala jsem se ze spacáku a šla si uvařit čaj a snídani. Potom jsem potichu a pomalu sbalila všechny věci, co šly.

Naši Šípkovou Růženku jen tak něco nevzbudí, a protože Štěpánka měla v noci nehodu a potřebovala jsem vyprat její pyžamo, čekala jsem, až vstane někdo z jiných stanů.

Trochu jsem doufala v Barunku, protože té bych mohla dát jasné instrukce:
"Jdu vyprat pyžámko. Kdyby se Štěpánka vzbudila, vezmi ji za ruku a doveď ji k řece."

Bohužel místo Barunky vstal jeden z postarších trampů, takže instrukce musely znít trochu jinak:
"Jdu k řece vyprat pyžámko. Kdyby se vzbudila Štěpánka, nesnažte se na ni mluvit ani ji zadržet. Jen sledujte, kterým směrem půjde, a já si ji pak odchytím."

Ona totiž Štěpánka nemá ráda cizí lidi – hlavně ty mužského pohlaví – a jakákoli snaha o kontakt by celou situaci jen zhoršila.

Naštěstí se mrně nevzbudilo a ranní sprint k řece a zpět mě dokonale probral.
No co si budeme povídat – ji nevzbudilo ani to, když jsem jí vzala tarp, pod kterým spala.

Když se konečně vyspinkala do růžova a nasnídala se, vyrazily jsme vstříc novému dni.

Barunka s maminkou se rozhodly jít stejným směrem jako my, a tak se Štěpánka těšila, že se večer zase uvidí se svou novou kamarádkou.

Dnes nás měl konečně čekat den v kopcích, a já se na to moc těšila. Prvních několik kilometrů vedlo mírně do kopce po asfaltu, pak se odbočilo na lesní cestičku a pokračovalo se lesem. Tam jsem Štěpánku vypustila z nosítka a spokojeně jsme šly.

Přeskakovaly jsme potůčky po kamenech – "Pozor, ve vodě jsou krokodýli!" – a baštily borůvky. Cestička začala být postupně prudší a prudší a mně přišlo, že to Štěpánku baví čím dál víc. Lozila po velkých kamenech a takhle spokojenou jsem ji snad ještě během celého výletu neviděla.

Asi kilometr před cílem už byla dost unavená, a tak zaslouženě putovala zpět do nosítka. Obě jsme se těšily, že si nahoře v německé hospodě dáme něco dobrého na zub.

Jaké ale bylo naše zklamání, když jsme zjistily, že je zavřená. No nic – prošly jsme si okolí, které bylo krásné, tvořilo ho několik obřích kamenů, včetně jedné vyhlídky.

Na lavičce vedle restaurace jsem uvařila těstoviny s tuňákem, a pak jsme směle pokračovaly dál po hřebeni.

Hřeben byl úžasný – svítilo sluníčko a já si to tam opravdu užívala. Jediné, co kazilo dokonalý okamžik, bylo poměrně velké množství lidí.

Naštěstí Štěpánka brzy usnula, a tak jsem mohla nahodit tempo a hřeben rychle projít. Zastavila jsem se jen na Trojmezí (Česko, Německo, Rakousko) a pak jsem pelášila dál.

U rozcestníku jsem se dala doleva, po žluté turistické značce, dolů k jezeru.

Cesta dolů byla dost prudká, ale tvořená velkými kameny, které neklouzaly a pevně držely, takže se po nich šlo docela příjemně. Kousek od jezera se probudila Štěpánka a když viděla tu parádní cestičku, po které jsme hopsaly dolů, drala se z nosítka ven. No, je to prostě horská koza po mámě.

Jezero se nám moc líbilo a dlouho jsme si u něj hrály. Cestička kolem něj byla vysypaná pískem, takže jsme si našly dva tenké klacíky a kreslily jsme do písku. Pak jsem nabrala vodu na večeři a šly jsme pomalu dolů k tábořišti.

Po cestě jsme zase tlačily borůvky a když přišly na řadu kameny, Štěpánka spokojeně skákala z jednoho na druhý skoro celý kilometr.

Poslední tábořiště se mi ze všech, na kterých jsme spaly, asi líbilo nejméně. Bylo hodně ve stínu, rozdělené na dvě úrovně a uprostřed stál velký kámen. Uvařila jsem Štěpánce čínskou polévku a během toho, co večeřela, jsem postavila tarp.

Po večeři přišla na nocoviště výprava asi dvanácti puberťáků se dvěma dospělými. Pochodovali kolem našeho tarpu a přemýšleli, jak se na tábořišti všichni poskládají.

Evidentně i tak malému dítěti, jako je Štěpánka, došlo, že pokud si tu postaví stany, nezbyde už místo pro nikoho jiného – hlavně ne pro její kamarádku Barunku a její maminku.

Můj prcek, který se jinak bojí cizích lidí, si tedy neohroženě stoupl na kámen uprostřed nocoviště a začal křičet:
"Běžte pryč! Běžte pryč!"

Situace byla dost komická, ale snažila jsem se zachovat vážnou tvář a pokárat ji, že tohle se neříká. Vysvětlila jsem jí, že tu zůstat samozřejmě můžou a že je jen poprosíme, aby vedle nás nechali místo pro jeden stan.

Nakonec ale stejně odešli spát někam jinam, protože zhodnotili, že se tu prostě všichni nevejdou.

Bylo půl deváté a chtěla jsem jít spát, ale prcek protestoval, že bez kamarádky Barunky spát prostě nepůjde. Už jsem si o holky začínala dělat starost – kde se proboha tak dlouho toulají?

Nakonec dorazily chvilku před devátou, obě úplně hotové. Štěpánka si sedla na lavičku vedle své nové kamarádky a koukala na ni jako na svatý obrázek.

Nakonec se mi ji povedlo dostat do spacáku v půl desáté – a to se ještě musela ujistit, že opravdu spí už i Barča.