Přechod Šumavy 8. den

5:45 – puboši vylezli z křoví, začali si chystat snídani a povídat si. Super, dneska jsem chtěla vstávat brzy, ale takhle brzy zas ne. Byl to náš poslední den, takže nám zbývalo asi 7 km do vesnice a pak vlakem domů. Když jsem nakupovala zásoby jídla, nějak jsem zapomněla, že i poslední den na treku se snídá. Byla jsem pevně rozhodnutá nás sbalit, nahodit dítě do nosítka a pelášit do vesnice na snídani. Jen jsem doufala, že Štěpánka nebude po ránu bez jídla moc protivná.

Naštěstí všechno šlo jako po drátkách a kolem sedmé jsme vyrazily směrem do vesnice.

"Mami? Může tygr něco ochutnat?" začal klasicky náš den. Vidina toho, že tuhle hru hraju dneska na chvilku naposledy, byla až opojně krásná. Tak jsem zvesela pronesla, že ano.

"Tak ať ochutná hodně mravenců," rozkázala Štěpánka.
No a já vesele pisklavým hláskem odpovídám jako že jsem tygr:
"Jé, mravenci, ty si dám! Naberu si plné tlapky. Au au au, to to štípe, honem s nimi do tlamičky. Au au au, oni štípou i v tlamičce, musím je rychle pokousat! Au, au, chroust, chroust, au, au, chroust, chroust!"

Štěpánka se smíchy málem počůrala a já zase smála jí.
Jo, a jako každou pořádnou blbost, i tohle jsem pak musela dělat ještě dlouho.

Cesta vedla krásným lesem podél potoka, vůně hlíny a dřeva byla naprosto dokonalá a já si to tam užívala všemi smysly, až jsem zapomněla fotit.

Ve vesnici jsme udělaly zastávku v Jednotě. Když jsem viděla, jaké nesmysly cpu do košíku, musela jsem se zastavit. Takhle ne. Hladová nemůžu nakupovat. Koupila jsem nám tedy jen pečivo a jogurt na snídani, a pak jsme se, s plnými břichy, vrátily nakoupit jídlo na cestu vlakem.

Protože jsme měly víc než hodinu a půl čas, zakempily jsme na místním dětském hřišti, ať si prcek před sedmihodinovou cestou domů aspoň trochu pohraje.

Cesta vlakem domů proběhla bez velkých komplikací a byla jsem šťastná, že nás Kuba čekal v Hranicích – tím nám ušetřil jeden přestup a pak půlhodinovou cestu pěšky z nádraží domů.

Závěr

Šumava je opravdu krásné místo a jsem ráda, že jsem se tam podívala. Ještě je pár míst, která jsem tu nestihla vidět, ale ty se nám už do programu nevešly – můžou zůstat jako motivace pro příště.

Velká část vede po zpevněných cestách nebo asfaltu, takže za mě je to opravdu ideální místo na kola, nebo pro maminky, co chtějí chodit s prcky v kočárcích nebo vozících.

Byl to prozatím náš nejdelší trek, který podle mapy.cz měřil 106,9 km, ale moje hodinky (než se vybily) měly na nachozené kilometry trochu jiný názor – každý den mi ukazovaly o 2 až 4 km víc než mapy.

Paní ve vlaku mi říkala, že člověk by měl nosit cca 10 % své váhy, a já – když jsem měla v nosítku Štěpánku – nesla něco přes 50 % své váhy.

Když se mě lidé ptali, proč chodím s malou, že to mám přece hrozně těžké, našla jsem na to jednoduchou, stručnou a pravdivou odpověď:

Když má člověk hory v krvi, tak chodí bez dětí i s dětmi – prostě si nemůže pomoct.

Neodsuzuju maminky, které jsou rády s dětmi doma. Chápu, že tam mají pohodlí a všechno, co potřebují – jen já to mám prostě trochu jinak. :)