Přechod Totes Gebirge - Rakousko

Pomalu se blíží červen a s ním i naše rodinná dovolená. Kuba naprosto razantně odmítá jakýkoliv přechod se Štěpánkou "na těžko" a já po zkušenosti ze Slovinska vlastně taky. Přechody na těžko si se Štěpánkou raději absolvuju sama, a tak se společně snažíme vymyslet něco, co bude bavit aspoň trochu všechny. Ale jsem trochu bezradná, protože žádný z mých návrhů nepadá na úrodnou půdu.

Nakonec Kuba vyrukuje s tím, že pojedeme do Rakouska, do pohoří Totes Gebirge (v češtině Mrtvé hory). Tenhle překlad mě trochu vyděsil, ale věřila jsem v jeho dobrý vkus, a tak jsem souhlasila. Jen jsem si rychle vygooglila, že Totes Gebirge je vápencová náhorní plošina s nejvyšší horou Grosser Priel (2 515 m n. m.).

Příjezd k jezeru Grunlsee

Je neděle 23. června, 5 hodin ráno. Házíme věci do našeho pidiauta. Přenáším spící dítě a doufám, že se nevzbudí. Marně. Vyjíždíme směr Rakousko. Náš plán, vyjet brzy ráno a nechat Štěpánku dospat v autě, v podstatě okamžitě selže. Štěpánka se při přenášení probudí a začne se zajímat o to, co se děje. Upřímně doufám, že ještě usne, protože nás čeká dlouhá cesta. Abych ji aspoň trochu zabavila, sedám si dozadu za ní a střídavě nabízím jídlo, pití, pohádku. Za Vídní konečně Štěpánka prohrává boj s těžkými víčky a zavírá oči.

Kolem poledne dojíždíme do kempu Camping Gössl u jezera Grundlsee. Postavili jsme stan, nachystali něco k snědku a vyrazili na obhlídku okolí. Grundlsee je od kempu jen pár metrů a kolem něj je krásná pláž s dětským hřištěm. Se Štěpánkou jsme se nadšeně rozběhly k jezeru. Jaké pro nás bylo překvapení, když jsme do něj namočily ruce a zjistily, že je úplně ledové. "Tak tady to na koupání opravdu nebude," pomyslela jsem si. Kousek od nás do jezera přitékala řeka, která už jen svou barvou napovídala, že přitéká z přímo hor a má na svědomí to, že je jezero tak studené.

Od jezera vedla turistická značka k dalšímu malému jezeru – Toplitzsee, po které jsme se vydali. Po cestě nás čekalo přecházení několika malých mostů (možná spíš lávek). Štěpánce se moc nechtělo chodit, takže od jednoho mostu k druhému šla pěšky a pak jsme ji zase nesli "na koni". K jezeru vedlo hned několik cest a my jsme našli jednu dětskou, která sice nebyla označená jako turistická, ale měla asi 500 metrů, na kterých bylo neskutečné množství různých, především sádrových postaviček. Byli tu různí skřítci, zvířátka, víly,... Se Štěpánkou nás bavilo je hledat. Vykukovaly na nás ze stromů, z pařezů, ale taky z kamenů u vody.

Jezero, ke kterému jsme došli, bylo malinké, ale krásné. Byly tu i loďky, které se daly půjčit a na kterých by se dalo po jezeře projet. Štěpánka chvilku běhala mezi kořeny stromů, obdivovala jezero a velkého kovového draka, a pak jsme se pomalu vydali zpět do kempu. Po cestě jsme šli kolem vysokých skalních stěn. Byly úchvatné a mně se zase začalo stýskat po lezení. Se Štěpánkou jsme dělaly blbiny a Kuba si evidentně taky cestu užíval. Pomalu z něj odpadl stres z cesty.

"Tady bych se klidně dokázal měsíc jen tak poflakovat," prohlásil v jedné chvíli.

Já s nadšením štěněte, které vezmete ven poté, co bylo celý den samo doma, jsem poskakovala kolem něj a přitakala: "Jestli by to poflakování zahrnovalo běhání po těch kopcích tady v okolí, tak si to dovedu taky představit."

V jeho tváři se dala číst věta: "Proč zrovna já mám kolem sebe samé hyperaktivní blázny," ale nahlas raději nic neříkal.

První den treku - Kemp Gössl - Pühringer hütte (9,2km)

V kempu jsme se domluvili, že za drobnou úplatu tam necháme auto. Paní nám našla místo u záchodů, kde nebyla rovina, takže by tam stejně nikdo nemohl postavit stan. Po snídani jsme tedy vyrazili vstříc novému dobrodružství. Cílem toho dne byla chata Pühringer Hütte.

Cesta hned ze startu vedla lesem prudce do kopce. Štěpánka šla po svých, trochu se loudala, a já jejího slimáčího tempa využila k tomu, abych jí ukazovala různé kytky, které rostly po cestě. Byla jsem z nich nadšená, protože mi přišly úplně jiné než ty, co rostou doma. Na rozpoznávání rostlin mám v mobilu aplikaci, jmenuje se PlantNet. Stačí do ní vyfotit rostlinu a ona vám vyhodí několik možností, co by to mohlo být. Takže jsme po cestě objevili silenku, jaterník, lýkovec, kokrhel, škardu, volovec a další...

Nicméně poměrně brzy Štěpánku cesta do kopce přestala bavit a šla do nosítka. Snažila jsem se ji v nosítku nějak zabavit, až jsem v jedné chvíli uslyšela kravské zvonce. Co by v lese dělaly krávy? Moc jsme tomu nerozuměli, ale šli jsme dál. A opravdu – za chvíli se nám po pravé ruce začaly mezi stromy objevovat krávy. Na malé pastvině jich bylo celé stádo. Největší zážitek z krav měla Štěpánka, protože jedna kráva se rozhodla, že půjde s námi, a šla poslušně jako pejsek pár kroků za Kubou.

U malé studánky jsme si udělali pauzu a uvařili oběd. Pak Štěpánka chvíli šlapala zase sama, než ji to přestalo bavit. Ještě než jsme došli k jezeru Vorderer Lahngangsee, udělali jsme zastávku na louce, kde jsme se pustili do zásob kokin, které jsem koupila v DM. Byl toho celý pytlík, který klidně mohl vážit kilo. Během chvilky jsme si každý našli své favority. Kolem nás poletovali motýli a Štěpánka byla celá bez sebe, když si jeden na ni sedl.

"Na mámu a na mě sedají motýli a na tátu mouchy," smála se.

U Vorderer Lahngangsee jsme si přisedli ke skupině holek, o kterých jsme vzápětí zjistili, že jsou z Česka. Ptali jsme se jich, odkud a kam jdou. Dost nám pomohly vyřešit naše dilema, které jsme měli – přemýšleli jsme totiž, kudy půjdeme následující dny. Lákal nás nejvyšší vrchol pohoří Grosser Priel, ale moc jsme nevěděli, jak ho do našeho treku zakomponovat. Nicméně holky nám prozradily, že jsou tam ještě velká sněžná pole a dost suti, takže jsme zhodnotili, že tam s prckem asi není potřeba se hnát.

Štěpánka běhala bosky, čabrala se v jezeru. Pomalu jsme pokračovali. Nacpala jsem trochu na sílu Štěpánku do nosítka – už byla úplně unavená a začala být protivná. Samozřejmě během pár metrů spokojeně usnula a spala přes hodinu.

Na chatě Pühringer Hütte nás přivítal milý chatař, o kterém jsme se později dozvěděli, že je z Německa a s dalšími dvěma kamarády si chatu pro tento rok pronajali. Nabídl nám ubytování ve winterhütte, které jsme vzali všemi deseti, protože jsme ho měli celé pro sebe.

Kuba se večer šel vykoupat do jezírka Elmsee. S díky jsem odmítla, protože voda byla úplně ledová. Když jsme večer uspali mrně, šli jsme si ještě sednout před chatu, kde jsme si povídali s chatařem. Říkal, že ještě týden zpět byl všude kolem chaty sníh – letos taje dost pozdě. Navíc nás upozornil, že ráno přiletí vrtulník a v době, kdy tu bude, nesmí být nikdo a nic venku.

Druhý den treku - Pühringer Hütte - Albert-Appel-Haus (10,3km)

Ráno kolem 8. hodiny opravdu přiletěl zásobovací vrtulník. Byl to zážitek pro nás všechny, i když upřímně – nejvíc fascinovaný byl Kuba. Vrtulník se zásobami stavebního materiálu třikrát otočil a pak už definitivně odletěl. Vyrazili jsme dál. Kousek jsme se museli vrátit stejnou cestou, po které jsme včera přišli, a pak jsme zabočili a vydali se po malé cestičce mezi klečí.

Po čase jsme došli k malému zbytku sněžného pole. Opět s pro mě typickým nadšením štěněte jsem začala stavět sněhuláka a nadšení jsem se snažila přenést i na Štěpánku. Ta mě v tom samozřejmě nenechala a hned se přidala. No přece jen – sníh v létě, to si musíme užít.

Po cestě jsme potkali ještě několik míst se zbytky sněhu, po kterých Štěpánka statečně chtěla přecházet, i když se daly hezky obejít po trávě. Ten den se Štěpánce opět moc nechtělo chodit, a tak velkou část cesty jsem ji nesla v nosítku. Byla bych radši, kdyby šla pěšky, ale zase – takhle mám posilovnu zadarmo.

U malého jezírka jsme si udělali přestávku na oběd. Během toho, co Kuba vařil, jsme si se Štěpánkou hrály na kamzíky a přeskakovaly z kamene na kámen nebo lezly po šikmé plošině nahoru a dolů. Ani druhý den našeho putování jsme nepotkávali davy lidí, spíš naopak – vždy nás překvapilo, když jsme se s někým minuli.

Cílem dne byla chata Albert Appelhaus. Chata pro nás od první chvíle byla trochu zklamáním. Byla o poznání větší než předchozí chata a ani personál na nás rozhodně nepůsobil tak vstřícně. Jídlo ani kafe, které jsme si dali, nebylo dobré. Chata byla úplně plná, protože tu byl nějaký školní zájezd. Se signálem to taky nebylo ideální – snažili jsme se aspoň na chvilku připojit na internet, abychom mohli zjistit počasí a zkusit si zarezervovat spaní na chatě Loserhütte na následující den. Na internetu jsme k chatě nemohli najít telefonní číslo, takže jsme tam zkoušeli psát e-mail, ale na ten jsme nedostali žádnou odpověď. Nakonec jsme na to rezignovali s tím, že dolů do města je to 5 km, takže když bude nejhůř, tak to ten den dojdeme.

Ještě před spaním jsme se šli projít po okolí chaty, které bylo moc hezké.

Třetí den treku - Albert-Appel-Haus - Altausee (14,4km)

Ráno pomalu vyrážíme. Štěpánka stávkuje po cca 200 metrech, že nechce jít pěšky. Beru ji do nosítka. V nosítku mi vykládá o tom, jak s námi jde Ferda Mravenec a brouk Pytlík – je to totiž aktuálně její nejoblíbenější pohádka. Ferda s Pytlíkem jsou pořádní nezbedové. Podle Štěpánky nám pořád dělají nějaké lumpárny, schovávají se a lezou mi do batohu, kde se nechávají nosit. Snažím se držet na Štěpánčině vlně a naoko se na imaginární hmyz zlobím, že mám kvůli nim těžký batoh.

Pomalu scházíme dolů k potoku a stádu krav. Jdeme přes malou chatovou osadu, která je naprosto kouzelná. Pozorujeme velké stádo kraviček. Následuje nejintenzivnější úsek celého našeho přechodu. Potřebujeme traverzem přejít kopec. Štěpánku si vzal Kuba na ramena a přelézá s ní skalky a jde úzkou cestičkou. Jsem z toho dost nervózní, protože občas, aby se vyškrábal nahoru, musí použít obě ruce, a já se modlím, aby se náhodou Štěpánka nepustila. Cítím velkou bezmoc a snažím se oba přimět k tomu, aby buď Štěpánka šla po svých, nebo aspoň šla do nosítka.

Nakonec Kuba už opravdu nemůže a sundává Štěpánku z krku dolů. Dáváme si pauzu u malé jeskyňky, ze které jde ledový vzduch. V tomhle parnu je to trochu jako bychom si pustili klimatizaci. Dál pokračujeme tak, že mám Štěpánku v nosítku já a škrábu se po skalkách nahoru. Pocit bezmoci se přesunul na Kubu. Dost mě překvapilo, že tyhle super zajímavé úseky nechce jít sama – normálně má lezení a přelézání ráda.

Po ultra dlouhém traverzu pokračujeme přelézáním obrovských balvanů. Naše tempo je extrémně pomalé, ale v tomhle terénu nejsem schopná zrychlit, ať se snažím sebevíc. Konečně se blížíme k parkovišti, odkud by to měl být jen kousek k chatě. K našemu velkému překvapení přicházíme na staveniště. Ve velkém se tu buduje a staví. Štěpánka je fascinovaná bagry a jeřáby, mně je trochu smutno po tom úmorném traverzu. Vede tu cesta, takže koncentrace aut a lidí je větší.

Docházíme k chatě Loserhütte. Z terasy je nádherný výhled. U dvou stolů sedí lidé, ale něco mi tu nehraje. Kuba jde zjistit situaci do chaty, ale zjišťuje, že je zavřená. Nakonec u chaty potká nějakého zaměstnance – bezzubého Chorvata, který mu řekne, že je chata zavřená. Najednou mi dochází, že lidé, kteří sedí u stolů, nemají jídlo ani pití, a pokud ano, tak maximálně svoje.

Uvařili jsme si tedy jídlo a vydali se dolů do vesnice Altaussee. Cesta vedla prudce z kopce dolů, navíc jsme si museli trochu šlápnout do kroku, abychom stihli poslední autobus, který by nás dovezl zpět do kempu. Naštěstí jsme všechno stihli.

Závěr

V kempu zůstáváme ještě tři noci. Další den dopoledne prší, tak jsme toho využili – objevili jsme skvělou kavárnu s pekárnou a dětským koutkem. Odpoledne jsme vyrazili k jezeru Ödensee a večer prozkoumat starý vodní mlýn kousek od kempu.

V pátek jsme jako program vymysleli výlet do obory a pak koupání u Wolfgangsee, kde se nám moc líbilo. Hned u vody bylo velké pískoviště, kde si děti mohly hrát s vodou a pískem, a moc je to bavilo. Štěpánka byla tak nadšená, že jsme se rozhodli, že tam pojedeme i v sobotu před cestou domů. Ještě v sobotu ráno jsme stihli malou zastávku u jednoho krásného vodopádu.

Dovolenou jsme si moc užili – měla všechno, co by správná dovolená s dětmi mít měla. Opět jsme se přesvědčili o tom, jak je Rakousko krásná a rozmanitá země s příjemnými lidmi. Určitě by se tu dalo podniknout ještě spoustu dalších zajímavých výletů a věřím, že se sem aspoň ještě jednou podíváme.