Rodiče na treku - Alta Via 1

Konečně přišla ta dlouho očekávaná chvíle, kdy jsem si mohla odškrtnout jednu z položek na svém bucket listu, a to trek Alta Via 1 v Dolomitech. Štěpánce jsme vymysleli prázdniny u babičky na které se moc těšila. Odjezd jsme naplánovali na pátek odpoledne s tím, že jsme dojeli zhruba do půlky cesty, přespali v autě a druhý den dorazili až do Toblachu. To je město, kde většina lidí, kteří jdou Altu, nechává auto. Dál k jezeru Lago di Braies se pokračuje autobusem.

První den Lago di Braies - Lago Piciodel

Do města jsme přijeli v sobotu dopoledne, takže bylo plné aut a lidí. Na Kubu padla fobie, kterou z těchto míst mívá. Já jsem množství lidí a aut s grácií přehlížela – byla jsem jedna z nich, tak nemělo význam si na ně stěžovat. Naopak jsem svůj zrak upírala k horám v dáli a měla skvělou náladu. Když se nám podařilo zaparkovat auto, zjistili jsme, že nám za pár minut jede autobus. Rychle jsme naházeli všechno jídlo do batohů a vyrazili. Tento moment si prosím zapamatujte – za pár dní se k němu vrátíme.

Na autobus je třeba si koupit předem online lístek, bez kterého vás do něj nepustí. Samozřejmě jsme na autobus doběhli v poslední minutě a jízdenku si už nestihli koupit. Naštěstí další autobus jel za půl hodiny, takže to zas tolik nevadilo. Skočili jsme si v klidu nabrat vodu, koupili online jízdenku a pak už hurá na začátek treku.

Jezero Lago di Braies je zapsané do seznamu památek UNESCO, takže je to velmi turisticky vyhledávané místo. Na velkém parkovišti u jezera se mačkalo jedno auto vedle druhého. Turisté se motali všude kolem, a tak jsme se moc nerozhlíželi a v rámci zachování Kubova psychického zdraví jsme se vydali po značce kolem jezera.

Jezero mělo nádhernou tyrkysovou barvu. Viděla jsem ho již dříve na fotkách, ale přišlo mi až neskutečné, že by opravdu mělo takovou barvu. Lidé s batohy mířícími do hor se mísili mezi jednodenními výletníky a sem tam jsme zaslechli i češtinu.

Prošli jsme kolem jezera a vydali se do prudkého kopce bez stínu. Bylo právě poledne a slunce mělo pořádnou sílu. Navíc se odráželo od bílé suti, po které jsme stoupali nahoru. V podstatě okamžitě se mi začalo těžce dýchat. Zcela jistě to způsobilo víc faktorů – před dovolenou jsem se dva týdny snažila vyhrabat z nachlazení, s batohem na těžko jsem letos ještě nešla, a do toho prudký kopec a horko. Pomalu jsme se sunuli nahoru a já dělala časté zastávky, které jsem využívala k tomu, abych se kochala okolím.

Jezero se pod námi pomalu zmenšovalo, ale na jeho kráse to neubíralo. Srdce mi tlouklo jako splašené a tep na hodinkách letěl do nebes. Na zhruba prvních 5 km jsme nastoupali 900 m do sedla Forcella Sora Forno. Suťoviště se postupně změnilo a procházeli jsme přes kamenné moře, které mě ze začátku fascinovalo, ale po čase už trochu nudilo. Doufala jsem, že taková nebude celá cesta.

Ze sedla Forcella Sora Forno jsme klesli k Rifugiu Biella, kde jsme si chtěli dobrat vodu. Moc milé paní za pultem nám ale vysvětlily, že na chatě mají velký problém s vodou, a tedy nám ji nedoplní – jedině že bychom si koupili balenou. Poradila nám ale, že u další chaty mají vodní zdroj a tam si ji můžeme klidně nabrat. Naštěstí jsme vodu ještě měli a na další chatu to nebylo daleko, tak jsme pokračovali dál.

Cesta teď chvíli vedla po širší zpevněné cestě a po rovince, než se odpojovala a začala se vinout po pastvině. Byla to příjemná změna po prudkém stoupání. Na odbočce ze zpevněné cesty jsme už ale nenašli značku Alta Via 1, takže jsme se podívali do mapy a zjistili, že teď máme jít po 6A. O Alta Via je všeobecně známo, že její značení je dost svérázné, ale s Mapy.cz se skoro nedá ztratit. K další chatě to byly cca 3 km a opravdu u ní bylo koryto s tekoucí vodou.

Za chatou nás zpevněná cesta vedla dolů až k Rifugio Pederü, kde jsme si u potoka sedli a dali přestávku. U chaty jsme viděli, že někteří lidé už končí dnešní etapu a hledají nenápadná místa, kde by ten den mohli postavit stan a přespat.

V Dolomitech je stanování oficiálně zakázáno, ale tak nějak tolerováno. Občas se prý projde strážce národního parku a rozdá pár pokut. Nechtělo se nám stavět stan nikde poblíž cesty, kde bychom mohli být vidět, a tak jsme se rozhodli, že ještě kousek budeme pokračovat, i když to pro nás znamenalo další prudký výstup do kopce.

Jako vhodné místo pro stanování jsme si vytipovali jezero Lago Piciodel. Když jsme se k jezeru blížili, začali jsme pomalu hledat vhodné místo. K našemu překvapení jsme postupně v kleči kolem jezera potkali docela dost lidí, kteří se tu rovněž chtěli schovat a přenocovat. Nakonec jsme našli krásné rovné místo v rohu louky kousek od jezera, kde na nás nebylo vidět. Tekl tudy i malý potůček – prostě sen.

Sen do chvíle, než jsme zjistili, že si chceme postavit stan rovnou mezi tři mraveniště. Mravenci se o své místo evidentně nechtěli moc dělit a zahájili na nás útok. Nebo je možná jen vytočilo, že jim Kuba do mraveniště hodil batoh, kdo ví… Přeskočili jsme tedy potůček a tam, na dost stísněném prostoru, jsme postavili náš tarp.

Všechno vypadalo docela idylicky, než jsme se v noci vzbudili a zjistili, že Kuba plave ve vodě. Potůček se v noci rozvodnil a rozhodl se, že poteče přes náš tarp. Vytahali jsme tedy všechny věci zase na druhý břeh k mravencům a tam spali pod širákem.

Tohle noční stěhování mělo dvě pozitiva:
a) byla krásná noc a já si užívala noční oblohu posetou milionem hvězd, a navíc obrysy majestátních hor okolo nás.
b) zjistili jsme, že mravenci v noci taky spí, takže nám dali pokoj.

Druhý den Lago Piciodel - Lago Federa

Ráno jsme se sbalili a uvařili snídani. Před odjezdem jsem docela laborovala s tím, co vlastně budeme jíst. Dřív jsme měli ve zvyku dávat si kuskus s ovocem a ořechy, ale ten se nám přejedl. Minulý rok na KHW jsme raději chodili na hlad, než abychom ho jedli na sílu. Nakonec jsem po dvou nepovedených pokusech vyladila ovesnou kaši do podoby, kdy mi opravdu chutnala a zároveň zasytila. Je to docela jednoduché: na 50–60 g vloček jsem dala asi 30 g sušeného mléka, k tomu lyofilizované ovoce, ořechy a rozinky. Kubovi snídaně taky chutnala, což mě upřímně dost potěšilo.

Pomalu jsme se vydali na cestu. Moje oblíbené heslo zní: "Kafe a dort, to je můj sport." Takže hned po nasazení batohu jsem začala pokukovat po nějaké chatě, kde bychom si dali něco dobrého na zub. První refugio jsme potkali asi po dvou kilometrech, ale to bylo moc brzy po snídani. Další bylo o kilometr dál, což pořád bylo ještě brzo. Pokračovali jsme dál a po cestě jsme potkali chlápka v khaki zeleném oblečení na motorce, jak si dalekohledem prohlíží okolí. Jestli kontroloval krávy, nebo hledal hikery, kteří spali venku, těžko říct. Každopádně jsme na to téma vedli dlouho debatu. Nakonec jsme zastavili až u třetí chaty, zhruba pět kilometrů od místa, kde jsme spali. Dali jsme si kávu a já k ní ještě výborný jablečný koláč. Sluníčko už mělo sílu, takže jsme rozložili mokré věci a nechali je na něm rychle proschnout.

Cesta od chaty vedla dál po pastvině mezi horami a rychle ubíhala. Po dvou kilometrech ale začala prudce stoupat. Nechala jsem Kubu, ať jde svým tempem, a já – královna šneků – jsem si pomalu táhla svůj "domeček" vzhůru. Překvapilo mě, jak pestrou směs lidí jsme potkávali. Kromě klasických hikerů a jednodenních turistů tu třeba byla drobná Asiatka, která měla tak 150 cm a na zádech obří 70l batoh – klidně by se do něj sama vešla. Potkali jsme i lidi s deštníky nad hlavou nebo turisty oblečené jako do pouště, zahalené od hlavy po paty včetně rukavic.

Po výstupu do sedla Forcella di Lago cesta prudce klesala dolů k jezeru. Klikatila se jako had, aby byla vůbec schůdná. U jezera jsme si udělali delší přestávku a protože panovalo pořádné horko, šli jsme se – stejně jako většina ostatních – vykoupat. Voda byla ledová, ale v tom vedru neuvěřitelně osvěžující. Líbila se mi ta představa, že lidé raději vyšlápnou do hor a koupou se v horském jezeře, než aby se tísnili na přeplněných koupalištích.

Po osvěžení jsme pokračovali dál. Tentokrát nás čekalo stoupání nahoru a pak dlouhá cesta kamenným mořem. Připomínalo to měsíční krajinu – sucho, horko, skoro žádná vegetace. Naštěstí se prostředí rychle měnilo a za sedlem Forcella Travenanzes (2507 m) jsme pod námi uviděli lesy a louky ke kterým jsme začali pomalu klesat. 

Přešli jsme hlavní cestu a mezi potůčky na trávě jsme si dali přestávku, protože nás čekalo další stoupání – tentokrát k turisticky známému místu Torre Grande. Trochu jsme se báli davů, ale protože jsme výstup zahájili až kolem třetí odpoledne, většina lidí už mířila dolů. Místo jsme si tak mohli vychutnat bez tlačenic. A stálo to za to – Torre Grande je dechberoucí.

Pomalu jsme začali řešit, kde budeme spát. První varianta byla sejít dolů z kopce a tam něco najít. Dole byla ale docela frekventovaná silnice, takže jsme pokračovali dál, prozměnu zase do kopce. Našli jsme jedno fajn místo kousek od turistické cesty – pěknou louku s vodou, kde si už několik lidí chystalo nocleh. Mě ale víc lákalo dojít až k jezeru Lago Federa. Trochu jsem doufala, že se tam před spaním ještě vykoupu. Jezero, ale ke koupání nebylo úplně vhodné a navíc kolem něj se špatně hledalo místo pro stan. Krásná louka vedle jezera, kterou jsme našli, byla opatřená velkou cedulí se zákazem stanování. Stavět stan přímo vedle ní se nám opravdu nechtělo.

Došli jsme až k chatě, dali si jedno pivo a napočítali asi deset dalších cedulí s různými zákazy a příkazy. Tak jsme se vrátili zpět k jezeru hledat nějaké klidné místo. Nakonec jsme na rovném plácku hned na začátku jezera rozložili věci. Já jsem začala chystat večeři a Kuba ještě vyběhl nahoru zkusit najít lepší místo dál od cesty.

Během chvíle kolem mě prošel pár ve středním věku. Dali jsme se do řeči anglicky, ale po pár větách jsme zjistili, že jsme všichni Češi, a přešli do rodného jazyka. I oni hledali místo na stan. Poradila jsem jim dvě místa, která jsme našli. Poděkovali a řekli, že si jezero zkusí taky obejít a uvidí, co najdou – a kdyžtak se vrátí za námi.

Než se stihli vrátit, přišel další – tentokrát mladý pár z Česka. Rovnou jsem jim řekla, že dál už nemá cenu hledat, ale že místo, kde teď vařím, jim klidně přenecháme, protože Kuba našel plácek o kousek výš. Souhlasili. Za chvíli se vrátil i první pár, že opravdu kolem jezera nic nenašli. Najednou jsme tam měli malou českou komunitu hikerů. Vyměnili jsme si pár zážitků z cest a pak šli na kutě.

Kuba mi ukázal "pokojíček, ze kterého mě přecházel zrak" – tarp nacpaný na miniaturním plácku, za nímž byl prudký sráz. Vedle spacáku jsem měla dokonce "dekoraci" v podobě půlky nějakého keříku. I když to bylo trochu z kopce a já se bála, aby mi keř nepropíchnul nafukovací karimatku, spalo se nám překvapivě dobře.

Den třetí Lago Federa - Casera del Camp

Ráno jsme sbalili stan i všechny věci a popošli asi 500 m k lavičce, kde jsme si uvařili snídani. U rifugia Palmieri jsme doplnili vodu a vyrazili vzhůru k prvnímu sedlu dne. Konečně se mi šlo do kopce opravdu dobře. Dokonce mi připadalo, že Kuba za mnou trochu zaostává. Měla jsem radost, že se tělo po nemoci konečně rozhýbalo, pochopilo, co po něm chci, a začalo fungovat. V duchu jsem se pochválila a slíbila si za odměnu dortík.

Plán byl dojít k dalšímu rifugiu, které mělo být asi 6 km daleko, kde jsem si chtěla dát kafe a dort. Cesta byla příjemná, vedla kolem majestátních skalisek a my jsme mohli hlavu vykroutit na všechny strany. Alta Via je jeden z nejznámějších treků v Evropě a říká se o něm, že je i jeden z nejhezčích. My jsme tomu dávali za pravdu – ne každý den, ale každou minutu treku.

Když jsme k rifugiu dorazili, visela na dveřích cedule, že mají zavřeno. Viděli jsme, že personál uklízí a vytírá podlahu, takže by stačilo jen počkat, než skončí, ale nechtělo se nám čekat. Vydali jsme se tedy dál, protože po asi 3 km měla být další chata.

Tady jsme narazili na první rozcestí, kde se Alta Via dělila. Každý si mohl vybrat svou variantu – buď kratší cestu k chatě a pak kousek po silnici, nebo delší trasu traverzem, který vypadal zarostle a nijak lákavě. Delší varianta by se hodila, pokud bychom chtěli spát v kempu, kolem kterého vedla, ale my v ní neviděli smysl. Došli jsme tedy dolů k cestě a na chatě si dali kafe a zákusek. Kuba, který do té doby kategoricky dorty a koláče odmítal, konečně objevil kouzlo tohoto sportu.

Od chaty jsme šli asi kilometr po hlavní cestě, než jsme odbočili na prašnou cestu. V jednom místě na ní leželo stádo koz – byly úžasné, hrozně zvědavé a jedna se pokusila mi sníst batoh.

Cesta pak vedla kolem farmy a potom úzkou pěšinkou prudce do kopce. Výstup k Rifugiu Sonino al Coldai byl hodně turisticky frekventovaný. Kousek za chatou bylo další krásné jezero, ke kterému jsme došli kolem poledne. Udělali jsme si větší pauzu a šli se vykoupat. Voda byla ledová, ale osvěžující. U jezera bylo rušno, ale jakmile jsme od něj vyrazili dál do hor, ruch utichl a po cestě jsme potkávali jen pár lidí, kteří šli stejně jako my Alta Viu.

Cestička se klikatila mezi skalisky a pomalu nás vedla dolů na rozlehlou louku. Byla rovná, krásná, s potůčkem – až nás překvapilo, že se tam nikde nepasou krávy. Kdyby nebylo tak brzy, určitě bychom tam postavili stan, moc se nám tam líbilo.

K rifugiu Vazzoler jsme dorazili poměrně brzy a začali řešit, co dál. Aby se nám přemýšlelo lépe, dali jsme si koláč a kafe. Oba jsme byli už docela unavení, ale bylo ještě moc brzy na hledání místa na stan. Nakonec jsme se domluvili, že půjdeme dál a uvidíme.

Nejdřív jsme šli po zpevněné cestě prudce dolů, pak jsme zabočili do lesa a začali stoupat nahoru. Viděli jsme několik pěkných míst na spaní, ale vadilo nám, že poblíž nebyla voda. Zvykli jsme si vařit teplou večeři a snídani, a bez vody to nešlo. Kuba mě chválil, že dnes šlapu jako královna. Já si vzpomněla na jeho hlášku starou snad pět let, kdy stál na kopci a volal na mě dolů: "Šnečku, šnečku!" Prý proto, že jsem se svým velkým batohem vypadala jako šnek. Moc tomu nevěřím, ale při vzpomínce jsem se usmála a zeptala: "Jako královna šneků?" Oba jsme se zasmáli a pokračovali dál.

Prošli jsme malé suťoviště, pak druhé a nakonec třetí – nejdelší a nejdivočejší. Do té chvíle se mi zdálo, že má Alta Via opravdu lehký terén, ale tady jsem se zapotila. Když jsem viděla krátký, ale prudký kuloár v jemném suťovém písku bez jištění, byla jsem ráda, že jdu nahoru a ne dolů. Následovalo přelézání kamenů a kleče. Když jsme konečně dorazili k rozcestníku a pod námi se ukázal bivak, byla jsem vděčná, že dnešní etapa je u konce.

Měli jsme v nohách přes 30 km a konec byl hodně výživný. U bivaku už byly dvě dvojice – jedna z Česka a druhá asi ze Španělska. Rozhodli jsme se spát nahoře v patře na dřevěné podlaze. V jedné půlce měla španělská dvojice postavenou moskytiéru ze stanu, druhá půlka byla volná. Češi spali dole. Kdyby přišel ještě někdo další, byla tam volná ještě jedna místnost dole na betonové podlaze.

V celém bivaku byl cítit kouř. Vzpomněla jsem si na cestopis, kde psali, že se tu někdo pokusil zatopit v kamnech, ale protože komín netáhl, všechen dým šel dovnitř. Evidentně na to přišlo víc lidí.

Kolem domečku se páslo několik spokojených krav. Umyli jsme se v potoce, rozložili zásoby a zjistili, že jídla máme asi na čtrnáct dní.

"Ty jsi vzala všechno jídlo, co jsme měli v té tašce v autě?" divil se Kuba.

"No, přišlo mi divné, proč tam jsou třeba tři tuňáci, ale řekla jsem si, že to máš spočítané," odpověděla jsem upřímně.

Dost jsme se nasmáli. Máme ultralehké zkrácené karimatky, tarp místo stanu, lehké batohy, všechno vybavení se snažíme odlehčit, co to jde – a přitom táhneme jídlo na dva týdny navíc.

"Najednou chápu, proč mám letos tak těžký batoh," ukončil debatu Kuba, který si od začátku treku stěžoval na váhu svého batohu.

Uvařili jsme si před bivakem večeři a šli spát. Dost mě znechutila a naštvala taška přeplněná odpadky u dveří. Jako vážně? Někdo čeká, že přijedou popeláři a odvezou to?

Vždycky, když vidím, jak se někteří lidé chovají jako čuňata, je mi smutno. Často chodíme kolem zamčených bivaků a říkáme si, že je škoda, že je nenechali otevřené pro nouzové přespání. Ale pak narazíme na něco takového a najednou to chápu. Co s tím? Někdo říká, že nic. Já věřím, že je potřeba o tom mluvit pořád dokola – stejně jako o poházených papírových kapesníčcích – a třeba se to jednou změní.

Den čtvrtý Casera del Camp - Casera La Varetta

Ráno po snídani jsme se vydali na cestu, která vedla rovnou od bivaku do kopce. Bylo to skvělé na rozproudění krve a roztáhnutí plic. Už po pár metrech nám začalo být příjemné teplo, takže všechny zbytečné vrstvy oblečení šly dolů.

Následovalo několikakilometrové přelézání kleče. Byla to dost otrava, ale pevně jsem věřila, že je to jen otázka času, kdy se terén zase změní – přesně tak, jak jsme na Altě už zvyklí. První zastávkou dne bylo Rifugio Carestiato, asi 5 km od bivaku. Dali jsme si kafe a koláč. Smáli jsme se nad epickou fotkou, kterou jsme vyfotili – původně jsme chtěli vyfotit koláče a kafe s pozadím hor, ale když jsme se na snímek podívali pořádně, objevili jsme tam i těstovinu, která ležela na stole.

Následně nás širší kamenitá zásobovací cesta vedla z kopce dolů k hlavní cestě. Po ní jsme museli jít docela kus, než jsme odbočili na úzkou pěšinku do lesa. Většinu času jsme kráčeli úzkou pěšinkou lesem, občas se objevilo malé suťoviště. Sem tam na nás vykoukla nějaká muchomůrka.

Naplánovali jsme si pauzu u chaty Malga Moschesin – jenže jsme ji málem přešli. Nebyla to totiž chata, ale jen bivak. Kuba se na mě podíval a zeptal se, jestli chci zastavit, že chata bude hned za rohem. Trochu mě znejistilo, že tu sedí asi deset lidí, a tak jsem koukla do mapy. Podle GPS jsme stáli přesně tam, kde jsme chtěli udělat pauzu. Ještě že jsme zastavili, protože dál už dlouho nebyla voda. Pod tekoucí vodou jsem si opláchla obličej, nabrali jsme zásobu a dali si svačinku.

Na každé zastávce jsem se snažila chytit signál a poslat Štěpánce pohled, který jsem jí slíbila. Chtěla jsem, aby jí aspoň jeden pohled došel v době, kdy budeme ještě pryč a tak jsem chtěla využít službu České pošty – z vlastní fotky vytvoříte pohled a oni ho vytisknou a doručí adresátovi. Představa byla, že jeden pošlu takhle přes Českou poštu a druhý pohled pošlu už klasickou cestou až sejdeme z hor. A ano, patřím mezi "dinosaury", protože jako jedna z mála pořád ještě posílám pohledy. Prostě mi přijdou osobnější než nějaké magnetky na lednici.

Cesta teď byla posetá malými bílými kameny a příjemně stoupala. Kontrolovali jsme počasí – na dnešek hlásili bouřky, na obloze se pomalu kupily mraky, ale na déšť to zatím nevypadalo. Myslím, že větší starosti měl Kuba než já. Dobře věděl, jak moc se bouřek v horách bojím, a chtěl se jim vyhnout, nebo aspoň být na místě, kde se budu cítit bezpečně. Já se přepnula do módu "žiju tady a teď" – jediné, co jsem měla v hlavě, byly hory. Strach by přišel až ve chvíli, kdy by bouřka skutečně dorazila. 

U rozcestí, kde jedna cesta vedla dolů k chatě a druhá do sedla Forcella De Zita Sud (2351 m), jsme začali řešit, co dál. Nahoře bylo suťoviště, žádné místo na schování, a navíc se tam už držely těžké mraky. 

Nakonec jsme se rozhodli sejít k chatě a tam dneska skončit. Bouřka se vyřádí a my zítra půjdeme s klidnou hlavou. Na chatě jsme si dali výborné pšeničné pivo. Odchytli jsme servírku a ptali se jí na předpověď. Chvilku někam odběhla a pak se vrátila s tím, že dneska bouřka být nemá – má být slunečno, i když ne tolik jako předchozí dny. Navíc nás upozornila, že rozhodně není dobrý nápad spát venku na téhle straně hor, protože se chystá noční kontrola. Poděkovali jsme a značně ovínění jedním pivem jsme vyrazili vzhůru k sedlu Forcella De Zita Sud, protože vítr mezitím strašidelné mraky rozehnal. 

Než jsme došli do půlky cesty k sedlu, mraky se zase usadily. Ale šlo tam víc lidí, což nás trochu uklidnilo, a tak jsme pokračovali. Doufala jsem, že do kopce rychle vypotím to hloupé pivo a nohy přestanou být jako z kamene. 

Nahoře v sedle jsme si moc velkých výhledů neužili, protože mraky se tam usadily a nechtěli se hnout. Já jsem si chtěla dát aspoň krátkou pauzu, Kuba mě ale hnal pryč – bylo vidět, že se pořád bojí bouřky. 

Sestup ze sedla mi trval věčnost. Byla jsem opatrná na volné kameny a šla pomalu. Kuba mi vždycky utekl a pak dlouho čekal. Náladu jsem si ale nenechala zkazit – kochala jsem se rodinkou kamzíků a bavila se snahou vyfotit sviště. Ta horská zvířátka jsou prostě boží. 

U Rifugia Pian de Fontana jsme jen doplnili vodu a pokračovali dál. Naším dnešním cílem byl bivak Casera La Varetta, ke kterému zbývalo pár kilometrů a asi 300 výškových metrů. 

Nemilým překvapením bylo zjištění, že u bivaku vyschnul potok. Bylo to poprvé, co jsme na Altě viděli vyschlé koryto. V mapách byla označená i studánka, ale Kuba při průzkumu žádnou vodu nenašel. 

Začala jsem se smiřovat s tím, že prostě dáme studenou večeři a ráno co nejrychleji seběhneme k chatě, kde si uvaříme snídani a doplníme vodu. Jenže Kuba se proměnil v superhrdinu – našel v sobě sílu, seběhl dolů k potoku a přinesl vodu. Bylo to asi 300 výškových metrů a 2 km tam a zpět. 

Uvařili jsme si jídlo, postavili stan vedle bivaku – super strategické místo, kdyby přišel déšť. V noci sice přišla předpovídaná bouřka, ale držela se v sousedním údolí, takže k nám nedošla. Spadlo jen pár kapek a viděli jsme blikající se oblohu na obzoru.

Pátý den Casera La Varetta - Zastávka La Pissa

Ráno jsme se probudili do slunečného dne – tarp byl krásně suchý a díky prvním paprskům nám bylo příjemně teplo. Uvařili jsme si snídani a užívali si poslední klidné ráno obklopeni majestátními horami.

Poslední dny treku nemám moc ráda. Většinou už se jen schází zpátky do civilizace a celý den má trochu melancholický nádech. S každým výškovým metrem, který klesám, si víc a víc uvědomuju, že končí další horské dobrodružství.

Ačkoli jsem myslela, že budeme jen klesat, začátek cesty vedl do kopce. Po mírném stoupání po úzké pěšince jsme začali klesat lesem k poslední chatě, kde jsem si chtěla dopřát ještě jedno kafe a dort. Rifugio Furio Bianchet působilo spíš loveckým než horským dojmem, ale koláč měli stejně výborný jako na všech předchozích chatách. Věděla jsem, že tohle mi bude chybět – a hřálo mě, že i svou drahou polovičku jsem nakonec stáhla na "sladkou stranu" a mlsá se mnou.

Od chaty dál už cesta pokračovala po široké kamenité příjezdové cestě. Míjeli jsme koryto poměrně velké řeky, které bylo úplně vyschlé. Vypadalo to, že v téhle části Dolomit s vodou bojují – pro nás trochu paradoxní, protože předchozí dny jsme měli vody dostatek. Moc jsme toho po cestě nenamluvili. Já se spíš uzavřela do sebe a vstřebávala zážitky posledních dní. A když už jsem chtěla začít konverzaci, byla většinou o dalším dobrodružství.

Na "bucket listu" mám spoustu treků – mezi nimi i asi nejznámější trek v Evropě, Tour de Mont Blanc. Kuba by si rád prošel dálkovou trasu v Bulharsku, Kom–Emine, což mě také láká, ale má 600 km a na tak dlouho zatím bez prcka odjet nemůžeme.

Když jsme došli k cestě, začali jsme stopovat. Po několika přestupech jsme se večer dostali zpět k autu do Toblachu.

Závěrečné dojmy

Když jsme na Alta Viu 1 vyráželi, měli jsme trochu obavy z davů – přece jen je to hodně známá trasa. Musím říct, že kromě asi tří turisticky vyhlášených míst jsme šli skoro sami, nebo jsme potkávali jen malé skupinky hikerů.

Dolomity jsou úplně jiné než třeba Rakouské Alpy. Neustále nás obklopovaly obrovské stěny, suťoviště a skalní masivy. O Altě můžu s čistým svědomím říct: jdete buď do kopce, nebo z kopce. Rovných úseků tu moc nenajdete. Ale chodníky jsou krásně schůdné a až na pár výjimek nejsou nijak technicky obtížné.

K seznamu nesmyslných věcí, které jsem kdy tahala na hory, se ke kilu mrkve a brambor přidal i pytlík červené čočky, která s námi absolvovala celý výlet od začátku až do konce. Možná jen škoda, že jsem ji občas nevytáhla z batohu, aby se taky pokochala krásou hor, když už tam s námi byla.