Almenwelt Lofer

V pondělí jsme se rozhodli vyrazit do Almenwelt Lofer, vyjet nahoru lanovkou a projít se po hřebeni. Na vrchol vedou dvě lanovky a s Salzburgerland Card jsme měli obě zdarma. Až zpětně jsem zjistila, že je možné si vyzvednout nebo vytisknout kartičku, na kterou se sbírají razítka z různých míst na kopci (dětské hřiště, vodní nádrž, rozhledna, vodopády nebo skřítčí stezka). Nicméně i bez kartičky jsme všechna místa zvládli projít a jediné, co jsme vynechali, byla maličká rozhledna.

Po absolvování jízdy oběma lanovkami jsme zamířili rovnou k dětskému hřišti, které se nachází hned vedle horní stanice. Kromě prolézaček, houpaček a skluzavky tu bylo i vodní hřiště, které sklidilo u našeho mláděte největší úspěch.

Když si Štěpánka dostatečně pohrála, vyrazili jsme jednou z mnoha cest k vodní nádrži Marmorsee. Štěpánce se nechtělo šlapat, takže každý její krok trval nekonečně dlouho. Upřímně jsem čekala, kdy se tímto slimáčím tempem převrátí dozadu nebo prostě usne.

Výhledy na krásné hory všude okolo nás, na mraveniště i všudypřítomná mateřídouška byly zajímavé hlavně pro mě. Moc mě pobavilo i jméno kytky, která rostla všude kolem. Suchopýr je prostě naprosto výstižné, zapamatovatelné a vtipné jméno.

Kousek pod nádrží jsme narazili na dvě velké sochy čarodějnic, které byly propracované do nejmenších detailů a Štěpánce doslova vlily krev do žil.

U nádrže jsme si dali svačinu a malou pauzu. Když jsme ráno v obchodě kupovali svačinu na dnešní výlet, mládě se rozhodlo, že chce vánočku. Takže teď sedělo u nádrže a cpalо do sebe vánočku. Celou. V kuse.

Pak následoval kraťoučký výstup na vrchol Schönbühel, kde jsme narazili ještě na jednu čarodějnici, a odtud už jsme začali scházet dolů.

Kousek od horní stanice lanovky jsme se zastavili v restauraci na kávu a džus. Kuba tam k našemu překvapení zjistil, že poslední lanovka dolů jede už v 16:30. Vzhledem k tomu, že bylo 14:30, to znamenalo, že máme co dělat, protože k prostřední stanici jsme chtěli dojít pěšky kolem vodopádů, což byly zhruba tři kilometry a tam si projít ještě skřítčí stezku a pohrát si na hřišti.

Rychle jsme tedy dojedli, dopili a vyrazili. Nasadili jsme docela svižné tempo. Cestička se příjemně klikatila lesem podél potoka. Z kaskády malých vodopádů jsme byli nadšení stejně jako z krásných výhledů na horské štíty na druhém konci údolí. U posledního vodopádu byly sošky skřítků, ke kterým se dalo projít zezadu přímo pod vodopádem.

Na prostřední stanici lanovky nás ještě čekala skřítčí stezka. Kuba už začínal být nervózní, aby nám neujela poslední lanovka, protože dolů k autu by to bylo dalších asi šest kilometrů. Já jsem ale věřila, že to stihneme. A opravdu jsme to stihli.

Stezka měla necelý kilometr a byla naprosto úžasná. Na začátku byl výběh s kozami a s králíky. V lese, kudy následně vedla, se nacházela celá skřítčí vesnička. Mohli jsme se podívat, jak skřítci léčí zvířátka, učí se ve škole, opravují boty nebo včelaří. Do toho všude kolem bylo spoustu postaviček zvířátek. Opravdu byla moc povedená.

Dětské hřiště u lanovky jsme už bohužel opravdu nestihli, ale i tak si myslím, že jsme těch zážitků za jeden den měli víc než dost.

V autě jsme začali poslouchat Wericha a jeho legendární Fimfárum. Myslela jsem si, že na Štěpánku bude jeho vyprávění ještě moc složité a nebude ji bavit. Jenže jeho vypravěčský talent ji vtáhl do pohádek s takovou silou, že i když jsme dojeli na penzion, potřebovala si rozehranou pohádku doposlouchat.

Měla jsem z toho velkou radost, protože Werich je jeden z mistrů vypravěčů, které bych mohla poslouchat pořád.