Gerlosstein

Na další den se Kuba opravdu moc těšil. Od rána mu v očích poskakovaly malé jiskřičky. Čekal nás výlet lanovkou, která vedla hned od penzionu, a následný výstup na horu Gerlosstein (2 166 m). Kdysi o ní mluvil jako o svém nejoblíbenějším kopci a teď si na něj po letech mohl znovu vyjít a ukázat nám ho.

Snídaně byla formou rautu, takže jsme se pořádně najedli a něco málo natlačili i do zarputilého nejedlíka Štěpánky a vyrazili vstříc dalšímu dobrodružství.

Lanovka byla trochu jiná než všechny, kterými jsme do té doby jezdili. Nejezdily tu za sebou jednotlivé kabinky, ale vždy jen jedna velká, která vyrážela směrem na kopec každou půlhodinu. Uvnitř nebylo žádné sezení, takže jsme celou cestu stáli.

Od horní stanice vedla cesta přes rozkvetlou horskou louku. Postupně se zužovala, až z ní vznikla úzká pěšinka klikatící se vzhůru. Štěpánce se do výstupu ze začátku moc nechtělo. Když jsem jí navíc zatrhla vrátit se pro obrovský kámen a odvézt si domů, byla krize na světě.

Abyste rozuměli. Kuba i já už jsme měli v batozích malou skalku z předchozích výletů, takže jsme další velký kámen opravdu odmítli. Ale nějaký hezký malý kámen jsme byly ochotní tolerovat. Nakonec těch hezkých malých kamenů bylo v batohu asi deset.

Nakonec na pochmurnou náladu mláděte zabralo až vyprávění pohádky.

Naposlouchaná Wericha jsem se s chutí pustila do vlastního vyprávění. Téma si samozřejmě určila Štěpánka – chtěla pohádku o kouzelné studánce. Snažila jsem se, aby vydržela na celý výstup, a musím říct, že se docela povedla. Dokonce měla hlavu i patu. Možná ji někdy sepíšu. Vlastně bych mohla dát dohromady celou sbírku pohádek, ať tyhle moje vypravěčské perly neskončí v propadlišti dějin.

Když pohádka skončila, byli jsme už jen kousek pod vrcholem. Úzká kozí stezka se Štěpánce moc líbila. Přelézání kamenů ji bavilo, do toho poslouchala pohádku, takže celý výstup zvládla bez jediného remcání.

Nahoře jsme si našli lavičku, dali si svačinu, vyfotili se u kříže a nakreslili obrázek do vrcholové knihy. Pak už jsme chtěli vyrazit dolů. Jenže po pár krocích si Štěpánka vzpomněla, že by si ještě dala kousek makovce. Otočili jsme se zpátky k lavičce a ona zakopla o drn trávy, kterého si nevšimla.

Pád to byl malý a v podstatě neškodný, ale strhla si pár dní starý strup a koleno začalo krvácet. Krev je u nás vždycky problém. Všechno pak najednou vypadá mnohem hrozivěji, než ve skutečnosti je, a začne panika. Takže bylo zapotřebí jednat rychle. Namočit kapesník, omýt ránu a zalepit. Malým zázrakem jsem v batohu našla poslední náplast s Elsou. Uf. Elza zachránila situaci.

Štěpánka dojedla makovec (protože ho samozřejmě nemohla sníst ve chvíli, kdy jsme svačili my) a mohli jsme konečně vyrazit dolů.

Druhá strana hory už nebyla tak prudká. Po několika metrech přelézání skalek se cesta změnila v krásný alpský chodníček. Chvíli jsme se snažili najít sviště, ale po asi kilometrové zacházce jsme naše pátrání vzdali a pokračovali dál dolů.

Štěpánka nahodila veselé tempo a poskakovala dolů z kopce. Měla jsem z toho radost, byl to moc hezký pohled, ale zároveň jsem měla trochu strach z toho, kdy nějaký kámen přehlédne a spadne. A opravdu. Naštěstí to byl zase jen neškodný pád bez dalších následků. Jen doufám, že se časem naučí být na své nohy trochu opatrnější. I když… já sama taky každou chvíli někde zakopnu.

Dole u lanovky je malá kontaktní zoo, u které jsem si nebyli jistí, jestli může jít dovnitř do výběhu ke zvířátkům nebo ne. Trochu nám tu chyběla nějaká informační tabule, ale když jsme ve výběhu u králíků viděli lehátko na odpočinek, zhodnotili jsme, že se tam může a šli jsme si pár ušáků pohladit.

Pak už jsme se vrátili k lanovce, která nás svezla zpátky dolů.

Místo na pokoj jsme zamířili rovnou na hřiště pod lesem. Štěpánku tentokrát nezajímalo ani pískoviště, ani houpačky nebo skluzavka. Největším lákadlem byl potůček protékající hřištěm, jehož součástí byl i Kneippův chodník. I já jsem si do něj šla okamžitě zchladit nohy.

Voda byla neskutečně ledová. Okamžitě se mi do nohou dalo milion malých jehliček a po chvilce pochodování, jsem měla problém z potoku vyjít, jak mi nohy znecitlivěly. Ale v horkém dni, jaký jsme zrovna měli, to bylo vlastně velmi příjemné. Nakonec jsem do potoka vlezla ještě jednou.

U nás doma tou dobou panovaly tropy a teploty se šplhaly ke 35 °C. O to víc jsme byli vděční za ledovou horskou vodu i možnost vyjít nebo vyjet do 2 000 m n.m.

Zbytek dne utekl stejně rychle jako voda v potoce. Pak už jen rychlá sprcha, výborná večeře, uspat mládě a chvíle klidu s knížkou na balkoně.