Hintertux

Poslední den před odjezdem jsem zase nechala program na Kubovi. Chtěl nás vytáhnout na Hintertux. Vyprávěl, že tu před lety byl se známými a že je to tam nádherné. Nechala jsem mu tedy plnou důvěru.

Nahoru jsme opět vyjeli lanovkou a už na parkovišti mě zaujali lidé s lyžemi a v lyžařském oblečení. Štěpánka jako milovnice lyžování hned začala vyzvídat, jestli bychom si nahoře také nemohli zalyžovat.

S Kubou jsme už ale byli trochu přesycení všemi dětskými atrakcemi, a tak jsme si slibovali, že tentokrát to bude jen čistě horská túra v krásné přírodě. K našemu neštěstí a ke štěstí našeho dítěte ale i tady připravili spoustu zábavy pro nejmenší.

První část dětské stezky vedla kolem potoka. Zaujala nás možnost hledat v písku drahokamy, které si pak děti mohly odnést domů. Dál už následovala klasická stavidla, vodní mlýnky a další vodní herní prvky. Celý úsek nebyl nijak dlouhý, ale kdybychom na to byli psychicky lépe připravení, dalo by se tu vydržet klidně celé dopoledne.

My jsme ale měli jiný cíl, a tak jsme se vydali úzkou kozí stezkou traverzující svah dál od lanovek i dětského hřiště.

Ze začátku jsme měli před sebou ledovec. Přestože některé sjezdovky byly otevřené a sjízdné, žádné lyžaře jsem na nich neviděla. Postupně se ale naše cesta stáčela stále více doprava a ledovec nám mizel z dohledu. Abych Štěpánku zabavila a kilometry příjemně ubíhaly, začaly jsme si zpívat.

V prvním sedle jsme si chtěli dát krátkou svačinovou pauzu. Už tam odpočívala skupinka britských seniorů. Když uviděli, jak statečně Štěpánka šlape, přivítali ji potleskem a pochvalou. Jenže ona se dost stydí, takže jí taková pozornost nebyla vůbec příjemná. Po krátké svačině jsme pokračovali dál.

Konečně jsme měli možnost pozorovat slíbené sviště. Bylo jich tu opravdu hodně. Kromě nich jsme zahlédli i několik kamzíků.

V dalším sedle jsme britské turisty znovu dohnali. Měli v plánu pokračovat stejnou trasou jako my. Když jsme přicházeli, zrovna vyráželi dál. Po pár minutách se ale vrátili a vysvětlili nám, že dál jsou lana a že to už není nic pro ně. Trochu mě tím vyděsili. Kuba si ale žádná lana z dřívějška nepamatoval a říkal, že pokud tam opravdu jsou, půjde nejspíš o nějaké nové jištění po sesuvu. Britové nás ale ujistili, že my (a spiklenecky při tom mrkali na Štěpánku) jsme mladí a silní a určitě to zvládneme bez sebemenších problémů. Tak jsme si řekli, že to prostě zkusíme. Mimochodem jedna paní měla tak nádherně melodickou angličtinu, že bych ji vydržela poslouchat celý den.

Po krátké pauze, během které nám Štěpánka na kameni předvedla všechna zvířata, která během dovolené viděla, jsme vyrazili dál.

Nakonec jsme zjistili, že na trase vlastně není vůbec nic náročného. Potkali jsme jen jedno ocelové lano, které ani nebylo napnuté. Leželo stočené stranou a nijak nezasahovalo do cesty.

Přestože naše trasa vedla jinudy, přemluvila jsem zbytek výpravy, abychom si odskočili na blízký vrchol Frauenwand (2 541 m). Pro Štěpánku to byl nejvyšší kopec, na který kdy vystoupala, a bylo vidět, že je na sebe náležitě pyšná.

Dali jsme si rychlou svačinu, pořídili panoramatickou fotku a mohli pokračovat dál.

Cesta pak pozvolna klesala k chatě Tuxerjochhaus, kde jsme začali řešit, co dál. Mohli jsme pokračovat delší trasou kolem vodopádů, nebo se pomalu vrátit k lanovce. Už bylo poměrně pozdě, takže hrozilo, že nestihneme poslední lanovku a Štěpánka začínala mít chození dost. Bylo vidět, že by si raději šla hrát na hřiště u penzionu, než dělat delší okruh kolem vodopádů, a tak jsme se vydali zpátky.

Cestou dolů jsme objevili ještě druhou část dětské stezky. Byly tu tři kuličkodráhy a několik naučných panelů věnovaných ústupu ledovce. Upřímně, kdo má ještě pochybnosti o oteplování klimatu, tomu bych doporučila přijet právě sem. Stačí se podívat, kde končí ledovec dnes a kde končil před deseti, dvaceti nebo padesáti lety. I Kuba, který tu byl asi před deseti lety, říkal, že si hranici sněhu pamatuje výrazně níž. Fotografie na informačních tabulích to jen potvrzovaly.

Kousek od dolní stanice lanovky jsme narazili ještě na jedno malé hřiště s kuličkami. To jsem viděla poprvé. Bylo tu několik různých drah, na kterých kuličky plnily nejrůznější "disciplíny", třeba skok do dálky. Byla to moc povedená atrakce.

Pak už jsme sjeli lanovkou dolů, zastavili se ještě na zmrzlinu a zamířili na penzion, kde samozřejmě nemohla chybět ještě poslední návštěva hřiště.

Dovolená se nám opět vydařila. Bylo v ní všechno, co jsme si přáli – hory, voda, zvířata i spousta dětské zábavy. Jsem ráda, že jsme letos ještě zvolili tento typ dovolené. Mám totiž pocit, že to byl poslední rok, kdy Štěpánka kromě horských zážitků ještě potřebovala i tolik dalších atrakcí. Myslím, že od příštího roku už klidně můžeme plánovat výlety zaměřené hlavně na hory. Dětské prvky budou už jen občasným příjemným bonusem, ale už ne hlavním cílem.