Leogang

Následující den svítilo krásně sluníčko a tak jsme pro změnu zase vyrazili do hor. Tentokrát jsme si vybrali Leogang, kde jsme lanovkou vyjeli nahoru na kopec. Tohle místo je velmi oblíbené mezi cyklisty, protože se tu nachází velké množství různých singletracků.

My jsme si nahoře u výstupu z lanovky vzali mapku s úkoly, která je volně dostupná, a začali studovat, co nás na kopci čeká. Mapka značila trasu, na kterou jste se mohli vydat se lvem Leem a která měla 12 stanovišť. V informacích ke stezce psali, že zabere přibližně dvě hodiny, ale my na ní nakonec strávili o hodinu a půl víc.

Jednotlivá stanoviště byla vždy složená z nějakého pohybového prvku (trampolína, různé prolézačky, lanovka, opičí dráha…) a jedné otázky, ke které byly tři možnosti odpovědí označené písmeny. Písmeno správné odpovědi jsme si zaznamenali do kartičky, která byla součástí mapky, a na konci jsme za správně vyluštěnou tajenku měli dostat malou odměnu.

Vstup na stezku byl vyznačený menší dřevěnou bránou a já jsem toho využila k tomu, abych Štěpánce vyprávěla, že je to brána do kouzelného světa zábavy. Představa se jí zalíbila a rychle utíkala bránou proběhnout a nadšeně pelášila dál.

A kdo ví, třeba jsem nebyla daleko od pravdy, protože ještě před první zastávkou jsme narazili na zbytek sněhu, který znamenal velkou zábavu. Samozřejmostí bylo, že jsme (čti: že jsem) nutně potřebovali postavit sněhuláka a uspořádat malou rychlou koulovačku.

Pak už jsme viděli první stanoviště. Ze začátku byla stanoviště dál od sebe a to nám vyhovovalo, protože jsme střídali chůzi a zastávky na hraní.

V určitém bodě, kdy se stezka začala pomalu stáčet zpět, byla možnost odbočit z trasy a vyběhnout si na nedaleký kopec Schabergkogel (1888 m). Zahlásila jsem, že to bude svačinový kopec, a vyrazili jsme k němu.

Svačinu jsme si na něm opravdu dali, ale kopec bych spíš přejmenovala na kopec much, protože jich tu bylo opravdu hodně. Nicméně panoramatický výhled 360° byl neskutečně krásný. Kochali jsme se výhledem – na jednu stranu na skalnaté štíty, na druhou na obrovské zasněžené hory.

Čím víc se stezka vracela zpět k lanovce, tím víc bylo stanovišť a mně už jich přišlo opravdu hodně na jednom místě. Ale tohle je jen můj subjektivní názor, protože Štěpánka se tvářila naprosto spokojeně.

Na konci stezky nás opět čekala dřevěná brána, ale Štěpánce se z "pohádkového světa" moc nechtělo a chtěla raději bránu oběhnout bokem.

Po zdolání této stezky jsme si zašli na kávu a džus do restaurace u lanovky, ale tady náš výlet rozhodně nekončil. Po krátké pauze jsme se vydali z kopce dolů, kde nás u druhé stanice lanovky měla čekat Hora smyslů. K lanovce to mělo být něco přes tři kilometry z kopce, takže žádná hrůza.

Ještě předtím, než jsme došli ke zmíněné Hoře smyslů, nás čekala vodní nádrž, která podle mě v zimě slouží k zasněžování, ale v létě ji nechali pro osvěžení.

Štěpánka, která doteď všechno zdolávala bez úhony, se tak těšila do vody, že těsně před ní – NA ROVINCE – zakopla o imaginární kámen a spadla. Utřeli jsme slzy, umyli odřené koleno a zábava mohla pokračovat.

Na kraji nádrže se dalo vejít do vody a ochladit si nohy. Štěpánce se ze všeho nejvíc líbila možnost chytat pulce holýma rukama. Bylo jich tam opravdu velké množství a zase bylo o zábavu na víc než půl hodiny postaráno. Jen těžko jsme ji od této činnosti odtahovali.

Hora smyslů byla velmi zajímavá, ale už jsme začínali být dost unavení. Hlavně na Kubovi bylo vidět, že ho pobyt na sluníčku začíná hodně vyčerpávat.

Štěpánku bavila vodní kuličkodráha, ale i různé herní prvky. Poslední lanovka dolů jela opět v 16:30 a my jsme odjížděli přibližně v 16:15, takže jsme si to zase užili na maximum.

Dole v infocentru jsme si vyzvedli odměnu za správné vyluštění tajenky a vyrazili jsme domů.