Rodiče na treku - Tour du Mont Blanc

Tour du Mont Blanc (TMB) vede přes tři státy – Francii, Itálii a Švýcarsko. Celková délka treku je zhruba 165–170 km a převýšení kolem 10 000 m, podle toho, jakou variantu trasy zvolíte. Dá se jít nalehko po chatách, které ale bývají obsazené dlouho dopředu, nebo se stanem. V tom případě je potřeba předem zjistit podmínky pro stanování v jednotlivých zemích.

TMB byl můj odvěký sen. V podstatě jsem se rozhodla, že ho chci jít, ve chvíli, kdy jsem se o něm dozvěděla. Trochu jsem byla smířená s tím, že si ho jednou budu muset projít sama, protože ho Kuba zarputile odmítal jako příliš mainstreamový trek, kde je milion lidí a pravidel. O to větší jsem měla radost, když mi ho nakonec odkýval. Domluvili jsme se, že to bude náš každoroční trek bez dítěte.

Odjezd

Týden před odjezdem byl značně hektický. Štěpánka měla příměstský tábor na Chatě Mír, a abych ji nemusela každý den vozit z domu, spala jsem u mého táty v Rožnově. Přece jen jsem si tím ušetřila půl hodiny autem každé ráno a odpoledne.

Takže v pátek ráno jsem nachystala Štěpánku na poslední den tábora, rozloučila se s ní a vyrazila domů, kde už mě čekal sbalený Kuba. Naházeli jsme věci do auta a vyrazili směrem na Francii. Vyjížděli jsme někdy kolem 9. hodiny ráno a jeli přes Německo a Švýcarsko. Za tmy jsme dojeli do Francie, konkrétně na parkoviště u Tré-le-Champ. Vypadalo to, že poslední volné místo k zaparkování čekalo právě na nás.

Standardně se na TMB vychází z Les Houches, kde je i ta slavná brána, která značí start a konec treku. Měli jsme trochu obavu, že když tam dojedeme pozdě v noci, nenajdeme místo, kde zaparkovat, a proto jsme zastavili v Tré-le-Champ, odkud jsme nakonec i ráno startovali. Parkování jsme tady měli zdarma. Nakonec to bylo docela fajn rozhodnutí, protože trasa vedla přímo kolem parkoviště, kde jsme spali.

1. den: Tré-le-Champ -Les Houches

Ráno jsme se probudili, uvařili si rychlou snídani, sbalili se a vyrazili vstříc tomu legendárnímu treku. Lesní cestička chvilku kopírovala silnici, pak jsme ji přešli a začali stoupat úzkou pěšinkou do kopce. Pomalu jsme začali dohánět první hikery a jednodenní výletníky. Už po pár výškových metrech se nám začaly objevovat dechberoucí výhledy na vysoké skalnaté vršky hor a také na první zasněžené vrcholky.

Ať si říká, kdo chce, co chce o tom, že TMB je mainstream, ale takové výhledy u nás prostě nejsou.

Cesta se klikatila stále víc nahoru a sluníčko začalo mít sílu. Na chodníčku jsme potkávali dost turistů, ale když půjdete v sobotu na Lysou, tak zažijete úplně jiný blázinec. Trochu větší koncentraci lidí jsme dohnali až u slavných žebříků, které jsou pro některé strašákem po celou dobu treku.

My jsme je měli hned zčerstva a pokud nemáte vysloveně strach z výšek nebo se kolem vás nehoní bouřka, není potřeba, aby vám dělaly vrásky. Trochu jsme se tu zdrželi právě kvůli paní, která se opravdu moc bála a stoupala velmi pomalu a opatrně. Trpělivě jsme tedy počkali, až žebříky překoná, a pak jsme jen předběhli pár lidí a zase pokračovali liduprázdným chodníčkem.

Přemýšlela jsem, že pro lidi, kteří nejsou tak zdatní nebo se bojí a překonávají tady svůj strach, je dokončení takového treku opravdu silný zážitek a všichni si zaslouží velký respekt.

Po cestě jsme viděli prvního kamzíka a pak jsme došli k potůčku, u kterého jsme se trochu ochladili a chvilku pozorovali sviště. První den a takové krásy! Byla jsem prostě ve svém živlu a nesmírně šťastná.

U prvního otevřeného bufetu, La Chavanne, jsme si dali větší pauzu. Už jsme šli 2–3 hodiny, a tak byl čas na zaslouženou kávu a dezert. V nabídce měli dokonce zmrzlinu, a protože bylo horko, neodolala jsem.

Následovala cesta kolem Refuge de la Flégère, kde se často u vodní nádrže stanuje a kam jezdí lanovka, takže i množství jednodenních turistů bylo velké. Až po sedlo Col du Brévent byla pěšinka docela hezká, ale za sedlem začalo kamenné bludiště, které jsme museli prokličkovat a které nám zabralo docela dost času.

Pak už nás čekalo jen klesání do Les Houches, kde jsme zašli do kempu. Když jsme procházeli kolem brány, chvíli jsem přemýšlela, jestli se vyfotit, nebo ne, ale nakonec jsem zhodnotila, že asi nemám ráda tyhle pózovací fotky. Možná (určitě) kdybychom tu došli do cíle, měla bych na to jiný názor.

V kempu jsme pozorovali tři kluky (asi) z Belgie, u kterých jsme nedokázali odhadnout, co vlastně plánují. Z obchodu si donesli velké zásoby jídla, jako by se chystali na měsíční expedici mimo civilizaci.  Následně se všechno snažili nacpat do svých batohů, přestože stačil jediný letmý pohled a bylo jasné, že dovnitř se to prostě vejít nemůže. K tomu měli poměrně velké stany a chladicí box. Večer dělali solidní rachot, který pokračoval dlouho do noci, čímž si u nás definitivně vysloužili nálepku podivných a neoblíbených sousedů.

2. den: Les Houches - Refuge de la Croix du Bonhomme

Rovnou z kempu jsme vyrazili úzkou pěšinkou podél louky k cestě. Jídla jsme měli dost, takže nebylo potřeba zacházet zpátky do města. Došli jsme k cestě, Kuba si potřeboval odskočit, a tak mě navigoval: "Jdi za těmi lidmi a já tě doženu."

Problém byl ten, že doprava, kam jsem měla jít, šli jen dva kluci s batohem, ale doleva šlo s batohem lidí asi pět. Takže jsem opět prokázala svou orientační dovednost a vydala se spokojeně za davem. (Říkal přece za lidi, ne za kluky.) Po cca 200 metrech mě Kuba dohnal, aby mi řekl, že jdu špatně, že tam bychom došli zpět do města.

Takže jsme se otočili a dál pokračovali na opačnou stranu už společně. No však proč se neztratit hned druhý den, že jo? 

Cesta zcela nečekaně opět vedla úzkou pěšinkou do kopce. Takže jsme měli hned po ránu pořádnou rozcvičku. Opět jsme potkávali skupinky hikerů, ale zase to nebylo dramatické. Možná jsem si to jen v hlavě dokázala odůvodnit tak, že tu jsou ze stejného důvodu jako já, a že tedy není důvod jim to vyčítat. Možná představa Lysé v sobotu byla vždy dost uklidňující na to, že to může být daleko horší.

První sedlo dne bylo Col de Voza. Chvíli jsme přemýšleli, jestli si tady dáme pauzu a kafe, ale přišlo nám to příliš brzy, takže jsme si jen doplnili vodu, opláchli si obličeje a pokračovali dál.

Pomalu jsme začali sestupovat zase dolů. A ano, celé TMB je v podstatě o tom, že jdete buď nahoru, nebo dolů.

Došli jsme až do vesničky Les Contamines, kde jsme si skočili do obchodu pro čerstvou bagetu a sýr a šli jsme si je sníst do nějaké "relaxační zóny", nebo jak to správně nazvat, k řece.

Cesta dál pokračovala podél potoka a kousek za městem jsme šli kolem dvou krásných koupacích jezírek, u kterých se dá rovněž stanovat a hodně lidí tady končí svůj první den. My tu byli ale příliš brzy, takže jsme pokračovali dál.

Po delší plynulé chůzi víceméně po rovince kolem řeky se cesta zase začala zvedat. Najednou jsme potkali Asiatku, která byla lehce při těle a šourala se vytrvalým, slimáčím tempem. Předbíhali jsme ji, když jsme scházeli z Col de Voza a zařadili mezi poutníky, které už dnes nejspíš neuvidíme. O to větší bylo naše překvapení, když jsme ji najednou potkali znovu. Co tu dělá? A hlavně, jak se sem dostala? Ano, je pravda, že jsme si dali asi hodinovou obědovou pauzu, ale ani tak nám nepřišlo reálné, aby nás dokázala předběhnout. Začali jsme ji proto trochu podezírat, že někde ve vesnici naskočila na autobus a elegantně se tak vyhnula úseku, který vedl vesnicí. 

Slečnu jsme tedy znovu předběhli a pokračovali dál přes most, ze kterého byl krásný výhled dolů do kaňonu na divokou řeku a vodopád.

Pomalu jsme se začali bavit i o tom, kde budeme spát. Před námi byla dvě bivakovací místa, ale jak jsme se dočetli, byli jsme v národním parku a místa bylo potřeba rezervovat předem. Zkusili jsme si tedy přes aplikaci místo pro stan zarezervovat, ale nejbližší volný termín byl až za čtyři dny. Takže smůla.

Ve Francii, nebo aspoň v místech, kudy jsme procházeli, platí pravidlo, že v národním parku můžete spát volně až od 2500 m, přičemž TMB v téhle části tak vysoko nevede. Přišlo nám to jako řešení od chytré Horákyně. Nezbývalo nám tedy nic jiného než dojít na konec národního parku, kde už tak přísná pravidla pro spaní nejsou a tam hledat místo pro stan.

V Refuge de la Balme, u kterého je bivak, kde jsem původně chtěla spát, jsme si dali kolu na posilněnou, trochu si odpočinuli a pokračovali dál k Refuge de la Croix du Bonhomme, u kterého jsme si chtěli postavit stan.

Hned za refuge jsme měli výhled na krásný vodopád. Měla jsem toho po celém dnu už dost, do kopce jsem hodně zastavovala a v sedle Col du Bonhomme jsem si potřebovala nutně udělat další pauzu. Byly tu krásné výhledy na všechny strany. Takže rychlá pauza, kochačka a pak už nás vítr hnal dál.  Cesta za sedlem vedla přes menší kamenné bludiště, které mi díky únavě připadalo nekonečné. 

U Refuge de la Croix du Bonhomme nás už čekalo malé stanové městečko, které se postupně rozrůstalo, protože to bylo první volné místo, kde se za hranicí národního parku dalo spát. Postavili jsme si stan a zašli na jedno zasloužené pivo za 9 eur.

Vedle nás si postavil stan Petr, který se seznamoval frází: "Jé, to je náhoda, že jste taky z Česka." 

Upřímně jsem byla tak unavená, že jsem neměla ani sílu odpovědět naprosto upřímně, že to opravdu není náhoda, že jsme na nejfrekventovanějším treku v Evropě, a tedy šance, že tu potkáš Čecha, je dost velká. Takže jsem se jen shovívavě usmála. Navíc Petr byl milý a fajn, tak by si takový rýpanec nezasloužil.

Nicméně od té chvíle, když jsme potkali nějakého Čecha, tak jsme si pro sebe s Kubou sarkasticky prohodili: "To je ale náhoda, že?"

K večeru dorazila i nějaká agentura, jejíž klienti šli nalehko a všechno jim nesla mula. Každá dvojice vyfasovala "puf stan" (takový ten stan, co se sám složí) a šla hledat místo, kde ho postaví.

Já vím, že mezi námi existují lidé, kteří pořád tvrdí, že Země je placatá, ale tady byli i takoví, kteří byli pevně přesvědčení o tom, že zákony gravitace neexistují, a stavěli stan v kopci.

No, proti gustu…

3. den: Refuge de la Croix du Bonhomme - kemp Hobo

V noci v horách pořádně foukalo a Kuba se docela bál o náš ultralehký tarp. Dokonce prý tak moc foukalo, že i hrnce poskakovaly v předsíňce našeho tarpu. Ale tohle všechno vím jen z vyprávění, protože jsem měla špunty a spala jsem spokojeně celou noc.

Někteří, kteří tady spali s námi, se vydali alternativní cestou, která se tady dělí od hlavní trasy TMB, ale my jsme chtěli jít po té klasické.

Ráno jsme se nasnídali a vyrazili tentokrát z kopce dolů. Po 900 m klesání jsme došli do Les Chapieux, kde se taky velmi často spí. Cesta pomalu mírně stoupala až k Refuge des Mottets, kde jsme si chtěli dát kafe a dezert.

Bavili jsme se nad kulturou Francouzů. Když jsme vešli do chatky, seděla tu banda stréců. Každý měl malou skleničku s bílým vínem a uprostřed stolu byla jedna láhev vína. Neměla jsem z nich pocit, že by to byli nějací opilci, spíš si jen místo ranního posezení u kávy sedli k vínu. Dají si každý decku a pak si každý půjde po svém. 

Refuge des Mottets je nádherné a kafe bylo výborné. Navíc jsme dostali každý dva kousky nějaké borůvkové buchty, která byla taky skvělá. Prostě jsem si tady chrochtala blahem. Asi jsme vypadali dost hladově, protože nám dokonce jeden pán nabídl jeden kousek své buchty, který už nechtěl. 

Cesta pak začala trochu víc stoupat a klikatila se do sedla Col de la Seigne. Často jsem zastavovala a kochala se výhledy, protože to tu bylo opravdu krásné. Foukal docela studený vítr, takže nám po dvou dnech nebylo tak extrémní horko, což bylo fajn.

V sedle jsme se ale kvůli silnému větru moc nezdržovali a začali jsme klesat do Itálie. Nový stát, nové výhledy.

Cílem dnešního dne byl kemp Hobo. Když jsme dorazili k rozcestí u řeky, kde se trasa TMB dělila do hor a do kempu, chvíli jsme debatovali, kudy se vydat. Kuba se bál, že v kempu nebude místo, a protože v Itálii platí zákaz spaní na divoko, neměli jsme moc na vybranou. Navíc, kdybychom riskovali a zkusili spát i přes zákaz na divoko visela ve vzduchu výstraha před nočními bouřkami, takže trčet někde ve dvou tisících metrech nad mořem nebyl zrovna lákavý plán. Rozhodli jsme se to vzít tedy rovnou do kempu a mít dneska odpočinkový den.

Trochu mě mrzelo, že tuhle horskou část vynecháme. Asi si ji budu muset někdy dojít, protože pevně věřím, že stejně jako zbytek Itálie stála za to.

V kempu nás uvítal personál, který mluvil perfektně anglicky. Postavili jsme si stan a dali si sprchu. V místním baru jsme ochutnali italské pivo a seznámili se s párem z Česka. ("To je ale náhoda, že?" :D )

Kousek od kempu je prý vyhlášená pizzerie, ale otevírala až v 19:30 a to na nás už bylo pozdě. V tu dobu jsme už byli zalezlí ve spacácích.

Do kempu za námi došel i Peťa, který si ráno nebyl jistý, jestli tam zvládne dojít.

4. den kemp Hobo - La Fouly

V noci dost pršelo, ale protože jsme měli špunty, spalo se nám královsky.

Ráno těsně před odchodem z kempu začala panika. Nemohla jsem za boha najít hůlky. Byla jsem dost nešťastná, protože bez hůlek bych jít nemohla, asi kdyby byla největší krize, tak bych si nějaké koupila v Courmayeuru, přes který jsme šli. Naštěstí se nám je ale nakonec podařilo najít na recepci, kde jsem si je den předtím odložila a zapomněla na ně.

Peťa ráno hlásil, že ho strašně bolí kyčle a že zkusí dojít do vesnice, dát si tam den volna a pak se rozhodne, jestli trek zabalí úplně. Už jsme se s ním nepotkali, tak snad se z toho dostal a TMB se mu podařilo dokončit.

Vydali jsme se tedy po cestě dolů do města. Rychle jsme udělali nákup a pak se už zase zpátky napojili na trasu TMB.

Čekalo nás první stoupání dne k Rifugio Bertone. Tentokrát už nefoukal vítr jako den předtím, takže jsme se do kopce pořádně zapotili. Jak to jiné holky dělají, že jsou i do kopce krásné a po potu ani známka?

U refugia jsme si chtěli doplnit vodu, ale pramen byl vyschlý a voda tu netekla. Zašla jsem dovnitř teda objednat kafe a zákusek a ptala jsem se, jestli by mi dopustili vodu do lahve. Odpověděli mi, že voda se napouští venku, a na konstatování, že tam neteče, jen pokrčili rameny ve stylu "blbí, co?".

Itálie nezklamala a kafe i dortík byly výborné.

S dobrou náladou a nadějí, že vodu napustíme o kousek dál, jsme pokračovali. Na tomhle treku je skvělé, že většinou je všude dost vody, takže jsme nikdy nemuseli brát víc než 1–1,5 l na osobu, a když někde voda náhodou vyschla, věděli jsme, že kousek dál zase bude.

Tahle etapa byla asi nejhezčí část treku. Byla tu krásná pěšinka s nádhernými výhledy. Moc jsme si to tady užívali. Jen nás trochu nás mrzelo, že vrcholky hor byly v mraku.

Vodu jsme dobrali až na Refuge Walter-Bonatti, ale kdyby byla nouze, přecházeli jsme dva vydatné potoky, ze kterých by se bez problémů taky dalo nabrat.

Po krátké pauze a svačině jsme pokračovali dál. Ten den jsme měli trochu nejasný cíl, kde budeme spát. Kubova představa byla dojít až do kempu v La Fouly, ale mně to přišlo hrozně daleko. 

Nicméně zatím pěšinka pěkně traverzovala a kilometry utíkaly. Cesta nás postupně zavedla až dolů k cestě, odkud se zase začalo stoupat nahoru, tentokrát k chatě Refuge Elena. Tady jsme si dali pozdní oběd a chytl nás u toho lehký déšť. Není nic víc epického než sedět v horách na lavičce a v dešti jíst housku a doufat, že ji sníte dřív, než se rozmočí.

Tady jsem udělala největší chybu za celé TMB. Opravdu není dobré se nacpat celou houskou s patifu a sýrem a pak jít hned do prudkého kopce. Lidi, já myslela, že do toho sedla nevyjdu.

V kopci jsme zase potkali nějakou agenturu s mulou, která šla opačným směrem. Bylo dost náročné se na úzké pěšince vyhnout, protože plně naložená mula byla hodně široká. 

Dělala jsem zastávku snad co pět kroků a opravdu mi dlouho nebylo tak blbě. Nadávala jsem si, že jsem se tak přecpala a co jsem vlastně jiného mohla čekat. Nakonec jsme ale se zapřením všech sil vylezli do sedla Col Ferret a tím jsme se rozloučili s Itálií a přešli do Švýcarska. Sbohem, má milovaná Itálie. Mám takové podezření, že mi v žilách koluje italská krev, protože Itálii opravdu miluju se vším všudy a neskutečně ráda se tu vracím.

V sedle Col Ferret mi už bylo jasné, že teda do kempu dojdeme a velké cedule "zákaz stanování" mě o tom utvrzovaly.

V kempu jsme jako první postavili stan, pak si dali jedno zasloužené pivo a brambůrky a poslali jsme konečně pohled Štěpánce. Chystala jsem se na to od prvního dne, a teď jsem se k tomu konečně dostala. Jsem možná trochu staromódní, ale pořád mi přijde, že pohlednice mají své kouzlo.

Asi za hodinu po nás došel i spřátelený český pár, se kterým jsme se seznámili předchozí den, takže jsme společně povečeřeli, probrali plány na další den a poměrně brzy vyrazili na kutě.

5. den La Fouly - kemp Le Peuty  

Tento den měl být dnem ve Švýcarsku. Byla jsem na něj zvědavá, i když jsem tušila, že výhledy už Itálii nepřekonají a že asi ani gastronomie nebude na takové úrovni.

Hned po ránu jsem zase ukázala své orientační kvality. Vyšli jsme z kempu, Kuba šel něco vyhodit a já koukala do mapy. Ano, ty jiné cesty jsem tam viděla, ale nějak jsem po ránu nad tím nechtěla moc přemýšlet, a na otázku, kudy máme jít jsem odpověděla: "Tam, kde jdou ostatní."

A tak jsme se vydali za ostatními. Došli jsme do městečka, které jsme prošli, abychom pak odbočili na lesní cestičku, přešli potok a byli, světe div se, na opačném konci kempu. Takže jsme si udělali úplně zbytečný asi 500 m dlouhý okruh kolem kempu.

Samozřejmě jsem z toho chytla totální záchvat smíchu, který mě držel několik minut, a Kuba, který by mě asi nejradši uškrtil, to musel rozdýchávat.

No co, vždyť na takové momenty se nejvíc vzpomíná.

Pokračovali jsme dál již správně a měla jsem z toho pocit, jako by to byla nějaká odpolední procházka po práci. Postupně cesta vedla přes louku, lesíkem, až nás dovedla do vesničky, která vypadala jako skanzen. Procházeli jsme úzkými uličkami mezi dřevěnými domečky a bylo to moc hezké.

Následně z vesnice Issert začala stezka stoupat k jezeru Lac de Champex. Cesta byla zajímavá, vedla souběžně s nějakou dětskou stezkou, která byla plná vyřezávaných postaviček zvířátek a hub. (Škoda, že tu s námi není Štěpánka.)

Kousek od jezera je kemp, kde spousta hikerů zůstává, aby se mohli vykoupat v jezeře a dát si pohodový den. My jsme tu ale byli příliš brzy, takže se nám tu moc nechtělo zůstávat. Zašli jsme tedy aspoň na kafe a dezert s výhledem na jezero a pokračovali jsme dál.

Na celém TMB je hned několik alternativ, které člověk může jít. My jsme se drželi oficiální trasy, ale tady, pokud bych chtěla jít TMB znovu, bych asi zvolila alternativní cestu, protože oficiální nebyla moc hezká. Do sedla Porte à l'Ô / Col de Portalo vedla prudká kamenitá cesta, která byla neskutečně protivná a byla bez výhledů. Výhledy se otevřely až nahoře, pár kilometrů před sedlem. Za sedlem následovalo zase scházení dolů lesem, kdy zase byla cesta bez výhledů. Tady mě to nijak extra nebavilo.

Cíl toho dne byl kemp Le Peuty. Malý kemp u potoka, kde se na ploše zhruba fotbalového hřiště vměstnalo okolo 90 stanů (zkoušela jsem je počítat). V kempu byly asi dvě sprchy a na ně se čekala dlouhá fronta a tak jsme raději vlezli do řeky, která tekla hned vedle potoka. Bylo v ní udělaných hned několik koupacích jezírek a bylo to nadmíru osvěžující a příjemné pro unavené nohy. Výhoda kempu, kde spí jen hikeři, je, že všichni jsou utahaní jako koťata, takže večer je prostě klid a všichni spokojeně spí.

6. den: kemp Le Peuty - Tré-le-Champ

Náš poslední den. Jen těžko jsem se smiřovala s tím, že dnes už máme dojít k autu a odjet domů. V hlavě jsem přemýšlela, jak si to ještě o jeden den prodloužit. Nechtělo se mi odcházet z tohoto ráje mezi horami.

Mělo nás čekat jen asi 14 km, takže jsme ráno nějak extra nespěchali a stejně jsme většinu ranních ptáčat do kopce předběhli.

Hned od kempu jsme vyrazili do kopce. Libovala jsem si, že je to příjemné mírné stoupání. To vzápětí skončilo a začal pořádný krpál. Naštěstí jsme brzy vyšli nad úroveň lesa a začaly se nám ukazovat krásné výhledy všude kolem nás. A pak přišlo naprosto epické místo. Chata na hranici Švýcarska a Francie – Refuge du Col de Balme.

Dali jsme si jednu z nejepičtějších káv a dortů mého života s výhledem na Mont Blanc.

Ostatní hikeři nám k tomu udělali doprovodný program, protože pozorovat je, jak se štelují do různých póz, ze kterých vzápětí padají, bylo prostě boží. Na začátku jsme se jen tak lehce usmívali, ale pak už jsme se jim naprosto nepokrytě smáli.

Od chaty dál cesta začala pomaličku klesat a před námi byl pořád nádherný výhled na Mont Blanc. Zastavovala jsem, fotila jsem a snažila se ten okamžik zapamatovat.

Cesta nás zavedla na poslední vrcholek dne a taky našeho treku, Aiguillette des Posettes, a pak už jsme jen klesali dolů.

Sestup byl docela strmý a z velké části dost kamenitý. Přesně takový, který já neumím, a scházím velmi pomalu, jak Kuba rád říká, jako paní radová. Kuba si cestu užíval a skákal přede mnou z kamene na kámen jako kamzík a já se vlekla jako smrad. Taky za mě nebylo ani kam spěchat. Věděla jsem, že dole už nás čeká jen auto.

Pomalu jsme se dostali na hranici lesa a zmizeli i výhledy na hory. V jednu chvíli jsem v kopci kousek od hlavy uslyšela šustění listí, a když jsem hlavu otočila, uviděla jsem, jak se kousek ode mně plazí do úkrytu zmije. Taková ta krásná šedočerná. Jsou to krásná zvířata a ráda je pozoruju, ale jen z bezpečné vzdálenosti. Když se mi mihnou kousek od nohou, tak z nich zas tak nadšená nejsem.

Pomalu jsme došli k lavičce na kraji lesa, která byla vedle parkoviště. Tam jsme si udělali oběd ve společnosti zvědavého ptáčka a tím skončil náš TMB.

Závěr

TMB pro mě nebyl jen trek, ale splněné přání, které bylo mnohem hezčí, než jsem si představovala!

Lidé jsou na treku milí a přátelští. Každodenní stoupání a klesání dává pořádně zabrat, ale o to víc potom oceníte krásné výhledy na vrcholcích. Obecně ale můžu říct, že trek nemá žádné ultra těžké pasáže a jde krásně rozdělit na libovolný počet dnů. My jsme ho šli šest dní, ale klidně by se dal jít i osm nebo deset dní, prostě podle libosti.

Naše etapy byly hodně natažené a fyzicky náročné, protože jsme chodili delší úseky. Zvládali jsme to především díky vyladěnému vybavení, kdy jsme nenesli žádnou zbytečnou váhu navíc. Konečně jsem viděla užitek v Kubově posedlosti ultralight vybavením. Váhu batohů bohužel nevím, protože jsme si je klasicky zapomněli před odjezdem zvážit.

S místem na spaní jsme většinou neměli problém a vody bylo také všude dost. Velké množství lidí se během dne rozptýlí, takže nemusíte mít strach, že byste šli celý den v průvodu lidí do kopce i z kopce.

Alp jsme si teď užili za poslední roky ve velké míře, a tak příští rok budeme směřovat spíše na Balkán. A třeba jednou se podíváme na další místo z mého bucket listu, a to Gruzii. :)